Rádoby deníček: Nezvládám současný tlak okolí

Zdravím,

dnes to bude jen takové malé vyzpovídání. Moje spolužačky mě nevyslechnou, protože nechcou, abych je také stresovala, nejelpší kamarádka má svých starostí dost a ostatní nechci pořád otravovat s tím stejným dokola. Asi se jen potřebuju vypsat z toho, co mě tíží.

Pokud mě máte na instagramu, facebooku nebo jste četli předchozí článek, víte, že mě čekají státnice. Už jen z toho slova mě mrazí. Před ústní maturitou jsem málem omdlela před komisí, byla jsem zelená a měla jsem záchvaty paniky. Nespala jsem a málo jsem jedla. Teď se to vrací a je to ještě horší... Uvidím v komisi jen jednu známou tvář osoby, která si možná ani nebude pamatovat můj obličej, všem bude jedno, že jsem se ty 3 roky snažila a hladce procházela. Pro ně jsem jenom číslo, další z mnoha.... A moc si nefandím.

(zdroj)

Moje sestra neudělala 1 část maturity, ale u ní to všichni čekali a tak ani nejsou zklamaní. Takže teď se naděje upínají na tu "chytřejší" a celá rodina čeká, že to dám, vždyť jsem se přece učila a přece nejsem hloupá! Čím víc mě ubezpečují o tom, že je to vlastně už jistý, že to dám, tím větší tlak cítím.. A tím, že se dnes sestra dověděla, že to neudělala, je to horší. Navíc žiju na skoro-vesnici a místní tamtamy jsou rychlé. Nechci nikoho zklamat, nechci být ta, co se na to podle nich vykašlala, protože není přece blbá. A je mi jasné, že by si ukazovali i na rodiče, kteří se tu v komunitě dost angažují a můj otecc tu má vysoké postavení. Aby někdo soudil moje rodiče, že mají hloupé dcery, když to všichni, které znají, mohli udělat napoprvé. Každý tu žije v představě, že to jako musí dát každej. A že já to musím dát automaticky. Nikoho nezajímají vaše problémy a soudit tu umí každý a kolikrát i soudí za polopravdy. Proto to tu nemám moc ráda, je to tu velká vesnická drbárna. A vůbec nepřeháním, řeší se tu osobní životy i lidí, co se v komunitě neangažují, ale víte co, drbny si rádi pořeší ostatní životy, aby nemusely řešit ty své. 

Moje babička mi před pár měsíci vyprávěla, že ještě nikdy nebyla na promoci a moc by si přála na ni jít. Prý jsem její poslední naděje, protože moje máma šla po střední pracovat, strýc nedodělal vysokou a bratranec se na vysokou nedostal a potom neměl peníze, aby se uživil, kdyby nepracoval a jeho rodina bohužel také ne. A moje sestra, jak už víte, není studijní typ... A tak zbývám já.

U nás v rodině, hlavně z otcovi strany, je vzdělání hrozně důležité. Druhá babička je hrdou matkou dvou inženýrů a starší tetina dcery vystudovala masaryčku magistra a pak jela do anglie a vystudovala si Oxford.... Tahle babička mi vždycky kladla na srdce důležitost vzdělání.

No a máme tu finále. Moje matka chodí níhodou tančit s otcem jedné mé bývalé spolužačky z oboru. Školu přerušila a šla na medinu a teď ještě na nějaký technický obor. Její otec všem místním vykládal, jak se dcerka znovu vrací na pajdák, jen aby měla alespoň nějaký titul, aby můj obor dodělala, protže hrozně moc lehkej. A mamce se teda omlouval, jako aby to nebrala osobně.... Takže se pak cítím jako blbec. Kdyť přece každý trouba se dostane na obor, kam brali (2012) okolo 20 lidí a udělá toho bakaláře.Takže vlastně, i když to udělám, to žádná sláva nebude, vždyť je to vlastně lehké.

(zdroj)

Tak a výsledkem tohohle a mé přecitlivělosti jsou: velký stres, svírání žaludku, záchvaty paniky, pláč a fakt, že moje seběvědomí je na nule (to je taky u mě běžné). A silný pocit, že zklamu okolí, které má určité očekávání a taky se bojím, že nejvíc zklamu sama sebe.... A zkazím si prázdniny ("příjemný" bonus). Omlouvám se, pokud tu budou chyby ... píšu to narychlo.

Asi jen potřebuju slyšet více to: "Nejde o život, nejde o nic." místo nejčastějšího "Ty to určitě dáš/zvládneš!"

Uff, tak jsem to ze sebe dostala a je mi tak nějak líp. A děkuji všem, co mi píšete, že držíte place, bude to potřeba... Tak já se jdu se zase na chvíli učit, ať nemám ten pocit, že jsem neudělala maximum.

Mějte se krásně

přecitlivělá Terez

Za zrcadlem bude chvíli klid

Krásné ráno,

teď jsem v jednom kole a pořád mám pocit, že nestíhám. Pro mě přichází nejstresuplnější období, které mi nedává spát... STÁTNICE. Brrr... Už jen z toho slova mám husí kůži a svírá se mi žaludek. Přišel čas se do toho obout, a oprostit se od prokrastinace. Takže zhruba měsíc nebudu přidávat žádné články, ani nebudu moc číst jiné blogy, což mě sice mrzí, ale už zbývá jen necelých 20 dní do začátku  a mě to opravdu děsí. (Ale to čtení pak doženu!) Za pár dní mě čekají také přijímací zkoušky, takže se zavírám do své úlity a jdu šprtat. Ani na instagramu nebude moc co k vidění, protože můj momentální každodenní život jsou jen papíry, knihy a litry kafe a zeleného čaje.

Tak se mějte krásně a snad budu za měsíc zpátky. :)

Terez

Proč se držet co nejdál od marihuany

Né všichni jsou po trávě šťastní a vysmátí. A moje příšerná zkušenost snad některé odradí..

Trávu jsem zkoušela jen párkrát, ze zvědavosti, znáte to. Poprvé na základní škole, kde to beztak ani nebyla tráva, ale nějaký sušený bylinky a my jsme všichni dělali, jak jsme po jednom potahu hrozně zhulení, abychom se cítili drsně.

Podruhé to snad bylo s dávnou partou, přidávali ji k tabáku vodní dýmky a od té doby jsem možná ještě párkrát potáhla na nějaké párty, ale nikdy jsem to nevyhledávala ani sama nekupovala a spíše odmítala. Až na bramboráčky jednou na Silvestra, ve kterých ale bylo zanedbatelné množství a marihuana z nich nebyla vůbec cítit. (Já totiž MILUJU bramboráčky a vlastně cokoliv s bramborami!!!)

(zdroj)

Poměrně nedávno jsem ale byla na jedné kolaudačce mého bývalého kolegy z práce a onen kamarád se přátelí s partou huličů, které zná z oboru… No a já jako obvykle odolávala nabídkám, ať si dám „práska“. Ale to jen do té doby, než donesli GANJALAČINKY (čti trávové palačinky). No a já byla zvědavá a prostě podlehla. Jsem pověstná milovnice sladkého a v té chvíli jsem byla už  slušně ovíněná a v náladě. Tak proč to netestnout, že jo. S kamarádkou jsme si řekly, že teda ochutnáme. Palačinky byly silnější, zelené jak brčál, byli udělané z nějakého výluhu nebo vývaru, protože v nich nebyly kousky. A byly cítit typickým vtíravým „marijánkovým“ odérem. Utrhly jsme větší polovinu jedné palačinky, velké asi jako dezertní talířek a rozdělily jsme si ji. Bylo to vlastně docela dobré, sladké, vláčné a pochutnala jsem si. Nějak jsem nechtěla věřit tomu, že to může být silné tak, jak říkali kluci, ale více jsme si nevzaly. Chvíli se vůbec nic nedělo a já si říkala HAHA, na mě to nemá vůbec žádný účinky. A pak to přišlo...

(zdroj)

Začalo to nevinně, byla jsem unavená a usínala jsem.. Potom jsem se probrala a začala mít nekontrolovatelný záchvat smíchu, který nešel zastavit a vnitřně jsem si říkala, proč se směju? Nejde to zastavit, něco je špatně…. Začala jsem být zrychlená, začala jsem mluvit rychle, zjišťovat kdy jede autobus, popadla jsem kámošku a táhla ji pryč i přes přemlouvání, ať ještě zůstaneme.

A najednou sedíme na zastávce na lavičce a jakoby se zastavil čas. Připadala jsem si zpomalená a měla jsem trhavé pohyby jako robot. Neuměla jsem popsat, jak mi vlastně je, ale začala jsem cítit paniku, protože moje robotí pohyby byly více než divné a cítila jsem se, jako bych byla uvězněná ve vlastním těle. Mluvila jsem také pomalu, jako bych byla mentálně zpomalená. Je hrozně těžké to popisovat, co se dělo uvnitř mě. A kamarádace jsem pořád opakovala, že je mi špatně. To nejhorší mě ale ještě čekalo…

Nastoupily jsme do nočního autobusu (u nás jim nikdo neřekne jinak, než rozjezdy) a vyjely na přestupní stanici, na hlavní nádraží. Než jsme tam dojely, byla jsem jen zpomalená a čas se nekonečně vlekl. Na hlavasu (hlavním nádraží) se naše cesty rozdělily, každá jela domů jiným rozjezdem a mně začalo to pravé peklo. Normální cesta touto trasou trvá i s cestou k domů asi 20 minut, já jsem ale tuto cestu intenzivně vnímala jako několikahodinovou.

Pověstné rozjezdy na hlavase (zdroj)

Seděla jsem u okna, za sklem, které odděluje sedadla od dveří (ještěže jsem před sebou neměla prázdný prostor) a najednou, jakoby mi ztěžkla hlava i ramena a tlačilo mě do země. Trvalo to dlouho a i ruce, které jsem měla položené v klíně, jako by vážily tunu. V mysli jsem panikařila, bylo to hrozně nepříjemné, jakoby mi někdo seděl za krkem a tlačil mě. Začalo mě to pálit a já se ani nemohla nijak poškrábat, protože moje ruce byly dvě cihly. A pak jsem měla pocit, jako by mi někdo prostřelil zezadu místo nad levou lopatkou a jako bych kulku cítila proletět mým tělem a místo po ní mě pálilo. Jedna z mých nočních můr se zhmotnila ve "zhuleneckém" stavu. Cítila jsem jakoby mi něco pořád teklo z očí a nosu a vnitřní deprese a panika mi říkala, že umírám. Že už nikdy neuvidím svojí rodinu, svojí lásku, andulku a přátele. Chtěla jsem zavolat příteli, ale jako by mi ochrnul i obličej a já prostě nemohla dělat vůbec nic.. Trpěla jsem nekonečnou dobu a pak mi začaly nekontrolovatelné střídavé svalové záškuby celého těla na různých místech a já svoje tělo nekontrolovala, ale vše jsem intenzivně vnímala. Dále jsem začala mít nutkavý pocit, že když neovládám tělo, neovládám svůj svěrač, což je hrozně trapné. Pořád jsem se očichávala a měla pocit, že lidi kolem mě to ví, že jsem měla trávu, že mě soudí, že smrdím a bůhví co ještě. Nějakým způsobem jsem dojela domů a díky bohu se žádná nehoda nestala. Doma jsem horko těžko došla k umyvadlu a celé jsem ho pozvracela a taky vanu, ale opravdu celou... Potom jsem asi hodinu seděla u vany a zavolala příteli o dvě patra nahoru, ať mi jde pomoct, že tohle umýt ve svém stavu nezvládnu. 

A tak se přátele pozná pravá láska. Všechno mi pomohl umýt a na nic se neptal. A ráno mi řekl, že se na mě nezlobí, že se to prostě stane a je to automatické, že mi pomohl. Jsem holt šťastná žena.

Tímto příběhem (na který nejsem hrdá ani trošku) jsem chtěla říct, ŽE TO PROSTĚ NECHCETE ZAŽÍT! Být uvěznění ve vlastním těle s pocitem, že nic neovládáte, je strašné. Máte pocit bezmoci a jste bdělí každou jednu vteřinu a čas se tak nekonečně vleče... 

Hlavně mluvím k teenagerům, kterým někdo nabídne, aby jako netrhali partu, že je to děsně cool a v pohodě, že nebudete hned závislí a já nevím co. Nehulte, nejezte koláčky, ani jiné pochybně zelené jídlo. A pamatujte, zhulení lidi jsou hnusní! Vážně nechápu, co na tom někteří mají. Nikdy neměla nějaký extra super happy bezstarostný stav, díky kterému bych si chtěla dávat zase a pravidelně. A ještě mi to smrdí... Fuj.  

(zdroj)

Budiž vám můj příběh odpuzujícím příkladem. Já se budu trávě vyhýbat, protože tohle už nechci nikdy, VÁŽNĚ NIKDY zažit! Uff..

A co vy, máte nějaké podobné odstračující zkušenosti?

Terez