Můj nejhorší zážitek

Když se mě někdo zeptá na nejhorší zážitek, nemusím se hluboce zamýšlet. Naskočí to tak nějak automaticky. Od těch okamžiků, které se staly v prosinci 2013, se bojím dlouhých monotónních jízd autem a bojím se v něm usnout a hned se dovíte proč.

Byl chladný předvánoční den a my jeli po rakouské dálnici směrem do Itálie na hory, stejně jako mnohokrát předtím. Byli jsme na cestě asi 2, možná 3 hodiny… Rádio hrálo potichu, táta řídil a mamka, sestra i já jsme poklidně spali. Cesta byla monotónní. Možná až moc…

Nějaký otřes mě probudil, začala jsem křičet hrůzou, možná panikou, protože jsme se řítili nekontrolovatelně po dálnici… Nikdo nevěděl, co se stane za pár minut, vteřin..

Můj táta usnul. Klasický nebezpečný zrádný mikrospánek. A to svého otce považuji za nejlepšího řidiče, ze všech lidí co znám… Stalo se to rychle a já byla první, kdo to viděl. Najeli jsme na roh turistického autobusu a náraz nás odmrštil bokem na svodidla. Táta ztratil nad vozem kontrolu, bylo to dost rychlé a s autem nakloněným na svodidla jsme se řítili pravým bokem diagonálně dopředu.. Protože jsem seděla vzadu na spolujezdcově straně, měla jsem pohled z první linie, hrozně jsem křičela, panikou, nevěděla jsem, co se stane, jestli to přežije moje rodina, jestli to přežiju já, jestli se nestaneme dalšími čísly ve statistice…

A pak jsme narazili čelně do svodidel, ozvala se silná rána, rodičům práskly airbagy a já se v šoku vypotácela ven z auta a křičela jsem na ostatní, ať vylezou, že to vevnitř smrdí spálením a že z toho kouří, co když to začne hořet nebo bouchne (jo jsem asi zpitomělá z filmů, ale v šoku vás nic lepšího nenapadne..) Jak jsem vylezla, hystericky jsem řvala a klekla jsem si na zem… byla jsem úplně mimo a v šoku a pomalu se mi začaly ozývat bolesti hrudníku. Auto bylo na odpis, ale to bylo v tu chvíli jedno, hlavně, že jsme byli v pořádku. Táta to dostal do kolene a od té doby s ním má problémy, hlavně při sportech. Já s mámou jsme měly obražený hrudník a sestra asi trochu taky. Všude jsme měli modřiny, ale hlavní je, že se nic horšího nestalo…

Naštěstí za námi zastavily 2 auta plná úžasných lidí, co to viděli a domluvili s policií, já, mě a mámu chtěli odvézt do nemocnice, ale chtěli jsme být spolu a nebylo to zas tak hrozné, tak jsme se svezli odtahovkou do místní Mazdy a čekali, než pošle strejda náhradní auto, které zrovna nepotřeboval a my, světe div se, nakonec bezpečně dojeli na hory. Nelyžovali jsme všechny dny, ani tolik hodin, jako obvykle a šetřili jsme se a hodně odpočívali, protože nás všechno bolelo a člověk už nevěděl, jak si lehnout.

auto se zachránit nedalo, ale to je opravdu to nejmenší

Byli to jedny z nejhezčích Vánoc, protože jsme si nějak více vážili jeden druhého a uvědomovali si, že jsme tam už ani nemuseli být, pokud by se vše odehrálo jen trochu jinak. Člověk pak přehodnotí své priority a najednou jsou peníze a starosti všedních dní úplně nepodstatné. Možná někomu přijde, že to dramatizuji, když se nikomu nic nestalo, ale ten náraz nebyl to nejhorší, to ty okamžiky, kdy ostatní spali a já se probouzela do celé situace. Ty vteřiny před nárazem, ta bezmoc, strach o rodinu a o sebe,  čekání co se stane... To byly ty nejhorší okamžiky v mém dosavadním životě. 

Od té doby se i můj otec bojí řídit delší trasy a vždycky si s ním povídáme a ptáme se, zda není unavený. Raději děláme zastávky s hodinovým šlofíkem a pak zase jedeme. Vánoce 2014 jsme strávili na Slovinsku, jelikož je to blíž. Ale tyto vzpomínky zůstanou živě v mé hlavě už asi napořád a nikomu to nepřeji. Už se vždycky budu bát zavřít oči při delším výletu autem a vždycky budu sledovat, jestli se tátovi nezavírají oči… 

A jaký byl váš nejhorší zážitek?

Terez