Neomlouvejte si příznaky a choďte na prventivku, má to smysl!

Ahoj,

mohli jste si všimnout, že od doby státnicové pauzy to s mou aktivitou trochu vázne. Bohužel to má svoje důvody. A to je zdraví. A díky zdravotnám hrprblémům tak nějak není moc nálada... No pojďte si přečíst takovou (spíše) výstrahu, co se taky může stát, když něco podceníte. 

Protože se mi toho najednou nějak moc nezdálo a měla jsem nárok na preventivní prohlídku, nechala jsem se objednat a nestačila jsem se divit. Znáte to rčení, že je člověk zdravý, dokud nejde k doktorovi?

(zdroj)

A znáte to, když vám něco je a vy si to něčím omluvíte? Například: Dělá se mi víc beďarů, protože mám stres, nespím ze stresu, bolí mě hlava, protože jsem se učila, … Já jsem to dělala, protože jsem si nechtěla přiznat, že by mohlo být něco špatně. Bohužel to ale došlo docela daleko a já si zdělala na pěkný potíže.

Ale alespoň mi to do sebe tak nějak všecko zapadlo a naštěstí se to dá neinvazivně léčit.

Bohužel mi to ale nevrátí vlasy.

Že je s vlasy něco v nepořádku jsem si všimla až někdy před dvěma týdny. Padaly, ale přisuzovala jsem to stresu ze státnic… Ale čemu to přisuzovat měsíc po státnicích? Vlasy nebarvím už asi 4 měsíce, protože jsem měla napřed sádru, pak učení a státnice a měla jsem je zničené až hanba a v létě mi je sluníčko trochu šisuje, tak to nebije zas tak moc do očí. Ale nové vlasy a odrosty jsou bez lesku, divné na omak, křehké, tenké a lámou se. Když si prohrábnu vlasy rukou, pár mi jich tam zůstane … Docela se už bojím česat, protože se mi zmenšil i culík. No není to žádná sranda. Poběžím shánět prověřenou vodičku Biosil, který mě z toho dostal po maturitě. A uvidíme. Každopádně, pokud to tak půjde dál, asi budu muset, ač nerada, na nějakej (doufám cool) krátkej sestřih.

Když jsem začala opět brigádničit v červenci, připadala jsem si nějaká slabší na ruce. Věci mi připadají těžší a nedokázala jsem otevřít ani zavařovačku co jsem ještě před státnicemi zvládala levou zadní a otvírala je babičce úplně lehounce…nejtrapnější bylo, že moje mladší sestra, tintítko, ji otevřela hned. Přikládala jsem to tomu, že jsem od sádry spíše polehávala a nesportovala, pak jsem ležela v knížkách a svaly prostě musím znova nastartovat. No ale nic se nekonalo a při zvedání se začaly ruce třást… No řekla jsem si, že musím začít posilovat a že až se zase zaběhnu, bude to lepší.

Nejhorší to bylo (a pořád je) s únavou a poruchami spánku. Často mi psal někdo na facebooku, co tam straším uprostřed noci. Ale probudila jsem se okolo třetí a pak usnula až třeba v 6. Po státnicích to už začalo být taky divný. Mozek jsem nijak nenamáhala, ale velkou pozornost jsem tomu taky nevěnovala. Hodně lidí má problémy se spánkem, takže je vlastně normální, že jsem unavená přes den, protože si to někde musím vynahrazovat. 

(zdroj)

„Bušení“ srdce mi bylo divný, ale zase tak často se to nestávalo, takže ok., přibírání už tak ok nebylo, ale zase jsem to brala jako přidanou hodnotu k tomu, že jsem byla od sádry doma a nic moc jsem nedělala a jen se učila. Akorát mě naštvalo, že jsem přibírala dál i s fyzickou aktivitou, která přišla po státnicích, ale ok, mám ráda sladký, takže další „omluva“.

Fajn nejsou ani změny nálad, stalo se mi už 2x že jsem se něčemu smála s přítelem a najednou jsem přešla do brečení a nedokázala jsem mu vysvětlit proč. A jsem nějak více podrážděná, nevrlá. No a jako bonus nadměrný pocení. No on se v těch pařácích stejně pekl každej..

Další a neméně důležitým příznakem byla zhoršená paměť! Tohohle sjem si všimla už krátce před státnicemi, kdy mi přišlo, že mám problém si zapamatovat věci hůř, než dříve, ale přisuzovala jsem to tomu, že stárnu a že bude hůř a pěkně jsem se kvůli tomu vztekala.Byl to jeden z důvodů, proč jsem se bála, že státnice nezvládnu a důvod, proč mě letos nevzali na magistra. Prostšě jsem si nepamatovala věci, co jsem četla stokrát. Některé z mého okolí štvalo, když jsem se zeptala po pár minutách na to stejné, nebo jim začala vykládat něco, co už jsem jim říkala. Ale jsem známá tím, že občas jsem myšlenkama jinde, tak jsem to taky neřešila. To že se to snad po léčbě zlepší (doufám!) je jenom dobře, protože mě to pěkně štvalo.

Nejhorší je, že mě bolí už měsíc kolenní kloub (myslela jsem se, že jsem se jen narazila a že to přejde) a teď (včera) se k tomu přidal ještě druhý. No… mám fakt radost. Jedním z příznaků rozvinuté nemoci je totiž bohužel i osteroporóza. Tak čekám na výsledky testů a doufám, že po nasazení léčby bude jen a jen líp. Naštěstí (musím zaklepat..) nemám zdaleka všechny příznaky, k tomuhle součtu je jich ještě dost navíc, co nemám a doufám, že už ani nebudu!!! To by se mi ještě mohly vypoknout bulvy a to už bych se asi vážně složila...

A vy, pokud jste byli takoví jako já, nepřikládali jste varovným signálům význam a zanedbávali své zdraví, napravte to. Běžte na prohlídku, pokud už jste tam dva roky nebyli, a pokud vás něco trápí, řešte to hned a ne jako já, až už je pozdě a budete mít čím dál víc problémů. (Ale tak zase nic se nemá přehánět a s každým zabolením hlavy tam samozřejmě lítat nemusíte. :D)

(zdroj)

Tak doufám, že vás to trochu varovalo. Já už jsem poučená až dost. A pěkně ruku na srdce, chodíte pravidelně na preventivní prohlídky každé dva roky?

Terez

Věříte na duchy?

Já ano!

(zdroj)

Pár dní jsem s přítelem sama ve velkém tmavém domě, naši totiž jeli k moři. Užíváme si to, že nás nikdo nebuzeruje, nepeskuje, že je tam nepořádek a nikdo v domě nekřičí a nevyhazuje nás z nějaké místnosti, protože tam potřebuje pracovat. Pohoda, ale...

Nese to sebou i prohlubování mého strachu ze tmy a nevysvětlitelných zvuků, protože přítel taky není doma pořád. Říkáte si, že můj strach není oprávněný? Tak čtěte dál.

Událost, ze které mě doteď nejvíc mrazí, se stala tak před deseti lety a od té doby se necítím v noci v domě vůbec příjemně, hlavně , když musím uprostřed noci na záchod. (Nejhorší je, když spím v pokoji sama.)

Začalo to při předělávání pracovny. Musely se odstěhovat všechny věci a já si ochotně vzala do pokoje houpací křeslo, které není moc skladné. Ráda jsem se na něm houpávala, tak proč ne. 

Po dvou dnech si mě máma zavolala a říkala, co tam po nocích dělám, že slyší vrzat plovoucí podlahu. (Ložnice je přesně pod mým pokojem.) "To tam jako posouváš nábytek, nebo co?" Řekla jsem, že nic neobvyklého nedělám, že spím a dál jsme to neřešily. Další den to prý ale máma slyšela zase a nějak jsme si to spojily s tím křeslem. Protože máma identifikovala ty stejné zvuky. Křeslo jsem okamžitě stěhovala a od té doby se necítím dobře a mám divný pocit, když vcházím do místnosti, jako by mě někdo pozoroval...

Přesně takhle křeslo vypadá, jen je prosezený (zdroj)

V pracovně je koberec a tak šoupání není slyšet... Zřejmě nás navštěvovala/navštěvuje prababička, po jejíž smrti jsme křeslo z 50.let zdědili. Protože od doby, co se křeslo vrátilo, tak z mého pokoje nic neobvyklého neozývá.

Ještě pro vás mám 2 příběhy, co se staly v domě přítelovi matky a jejího chlapa, na rakouském venkově...

Jednou po flámu, před pár lety u nich přespal přiopilý kamarád chlapa přítelovi mámy a přespal v pokoji pro hosty. Ráno mu říká, že děkuje za přespání a že má hodnou babičku, která ho ráno vzbudila, rozhrnula závěsy, stáhla z něj peřinu, ať nespí tak dlouho a vytřepávala ji a pak odešla.

A ta strašidelná věc? V domě nikdo takový být rozhodně nemohl. Ale prý to byl vlídný duch. Zajimavé je, že psi jsou v té místnosti neklidní a často do ní štěkají bez důvodu. Creepy..

(Vždy dělám cokoliv proto, abych tam nemusela spát a když už musím, tak se snažím usnout před přítelem a když chci jít do mezipatra se záchodem, vedle kterého je vchod do temného sklepa, budím ho, ať jde jako doprovod. Promiň A., že jsem takovej srabík!)

Druhý příběh se stal poměrně nedávno bratrovi mého přítele, který spal v obývacím pokoji, vedle "babiččina" pokoje. V noci se probudil tím, že ho prý někdo opakovaně šťouchal do ramene. Myslel si, že je to máma nebo její přítel a z nějakého důvodu ho budí. Otočíl se a zeptal se, co je?, ale viděl vedle sebe jen podivný stín. (Tuto příhodu jsem se dověděla dneska, když jsem říkala přítelovi, že článek píšu....A sakra, tohle byl jediný pokoj, co jsem brala jako bezpečný, hmmm ... radši budu spát v pokoji u "babičky"!!!)

(zdroj)

Zažila jsem i další strašidelné jevy a prozradím třeba to, že se necítím vůbec dobře v naší koupelně plné zrcadel a zrcadlových povrchů, ale o tom třeba jindy. Také vám napíšu další děsivý zážitek, přítelovi rodiny, který se stal u jedné zříceniny na rakouském venkově. A zkusím od svých přátel shromáždit ještě nějaké jiné příběhy. Stay tuned!

A co vy, čeho se bojíte? Věříte na duchy? Máte nějakou strašidelnou historku? Napište mi ji do komentáře. :)

P.S.: Přítel se mnou občas musí na záchod i u nás doma, protože miluje horory a tak na ně často koukáme a to je jeho daň za to, že koukám s ním. Chudák! :D

Terez