Já, negativista

Ahoj,

mnohokrát jsem si vyslechla, že jsem negativistická, negativní, pesimistická a HEJTR. V dnešní době jsou lidé s negativním nebo (navzdory většině) rozdílným názorem na cokoliv a kohokoliv,  považováni za smutné lidi, lidi s nudným životem, lidi co mají potřebu se vyjadřovat ke věcem negativně, protože jsou hrozní hateři a prudiči a ti, co si na něco otevřeně stěžují jsou jsou vysavači energie z druhých a hrozní negativisti, kterých je ostatním "fakt líto". Však znáte to ironické: "No, tak to je mi tě fakt líto ..." Ale o hatování na internetu a postoji třeba některých blogerů a "jůtuberů" k negativním, či nesouhlasným komentářům, vám napíšu třeba příště.

Jo, asi jsem ten hater. Nenávidím spoustu věcí a nemám ráda cizí lidi, kteří na mě koukají skrz prsty a sjíždějí mě soudným pohledem, protože mám moc/málo namalovanej obličej, nemoderní nebo vyzývavý oblečení. Necítím se mezi větším počtem cizých lidí vůbec ve své kůži, a proto raději pomáhám zvířatům, nebo možná právě proto, zasvěcuji svůj život práci s malými dětmi, se zvířaty a s handicapovanými lidmi, kteří jsou vděční za pomoc a ochotu a je jim jedno, jestli jste tlustá nebo máte nalepený řasy a předloňskou bundu, která se k těm botám nehodí. 

(zdroj)

Taky si stěžuju a zřejmě docela často... Ale nemyslím si, že bych si stěžovala nějak výrazně víc než ostatní. Spíš je to o tom, že si stěžuju veřejně na facebooku a nebo nahlas před svými přáteli, nebo známými, protože mi to do jisté míry ulevuje, hlavně když to napíšu/řeknu ve vzteku a taky mi to trochu lépe pomáhá se s danými problémy vypořádat. A samozřejmě mi pomáhá pochopení od druhých a to zřejmě asi proto, že od malička trpím jakýmsi nedostatkem pozornosti, podpory a porozumění od rodičů. S tím právě souvisí i touha po pozornosti a uznání. Po pozornosti partnera, rodiny, přítel a známých,... Ale o mých psychických blocích a potřebách zakořeněných nedostatkem, či křivdami z dětství a dospívání, si třeba povíme jindy...

Byl to totiž jeden z mých kamarádů, můj spolužák, který mi dal jeden z impulzů k sepsání tohoto článku. Nedávno řekl, že jsem hrozně negativistická a že si většinu času v poslední době si před ním jen stěžuju na školu a soukromé věci týkající se rodiny a bydlení, nevěřím si a že ho to stahuje dolů, protože se do problémů druhých chtě nechtě vciťuje. Přiznám se, že nebylo úplně příjemné to poslouchat a trochu mě to mrzelo, i když zpětně jsem si uvědomila, že to není jen planá křivda, ale že to tak vážně je. Bohužel ještě smutnější bylo, že jsem si to předtím ani neuvědomala, protože to dělám automaticky a jsem tak zvyklá před svými přáteli mluvit o všem, ale asi více o tom, co mě trápí a to asi proto, že když to dusím v sobě, pořád o tom musím přemýšet a jsem pořád zahloubaná a stejně se mě na to někdo zeptá, o čem přemýšlím, nebo proč jsem taková "mimo".

(zdroj)

Bylo to zrovna v době zkouškového a já se cítila v časovým pressu a stresu z toho, kolik mi toho ještě zbývá napsat za školní práce (a termín už je zatraceně blízko), že mám kromě jedné zkoušky ještě všechny před sebou a že mám mezi zkouškami třeba jen dva dny na učení. To mám pak v oblibě fráze "já se bojím, já tu zkoušku nedám, já tam radši ani nepujdu, protože to nemá smysl a já to fakt neudělám, ..." a otravuju s tím všechny kolem. Říkám to asi hlavně proto, abych pak sama sebe připravila na neúspěch a nesložila se z neočekávaného neúspěchu. Nebo se pak před ostatními neprezentovala, jakože je všechno v cajku a že to přece bude brnkačka a pak nedostala F a ostatním byla pro smích, že jsem tak přehnaně sršila optimismem. Druhá strana mince byla ta, že tohle zkouškový jsem celé udělala fakt s odřenejma ušima. Učila jsem se snad nejmíň za svých 7 zkouškových a radili mi spolužáci a občas nějaký ten taháček. Takže jsem popravdě ani moc nevěřila, že moje snaha nesnaha bude odměněna projitím všech zkoušek na první pokusy. Ale karma mi to zase vrátila v jiných aspektech mého života. 

Zkrátka, když mi něco vadí zrovna teď nebo z dlouhodobějšího hlediska, tak to prostě řeknu nebo napíšu a dokonce to třeba napíšu/řeknu i těm lidem osobně, protože to nebudu cedit mezi zubama a stěžovat si za zády. Jen ať dotyčný ví, co si myslím a co mi vadí. Stejně tak, jako si před přáteli postěžuju, že mě dneska naštval(a) profesor/sestra/kamarádka/šéf/blbec z busu z toho a toho důvodu. Kdo to nedělá? 

(zdroj)

Abychom si to shrnuli, nesnáším spoustu věcí. Nesnáším neupřímnost a lhaní, pomlouvání za zádama, který se k vám donese, překrucování pravdy, vstávání, když někdo využívá lidi nebo zvířata, cirkusy, klauny, hnusný omáčky (třeba koprovka a křenovka, fuuuj), hloupé lidi, kteří si myslí, že spolkli svět. Taly, nesnáším, když se někdo míchá do věcí, po kterých mu je velký kulový a ne proto, aby pomohl, ale aby se dověděl informace a mohl je popřípadě šířit dál jako zajímavost. Dál mi vadí pyramidový firmy a jejich neodbytní zaměstnanci, kteří jsou nedejbože vaši kamarádi, či známí vašich rodičl a pořád vás s tím otravují a volají vám a lákají na různé akce a registrační semináře za 2000 a k tomu řadím taky pochybný šmejdy (prodejce). Taky nesnáším lidi se zakořeněnými stereotypy a názory, které odmítají změnit (i když pozanjí třeba člověka, který takový není), fejk kosmetiku vydávanou za pravou, podvody nejen na internetu, když jsou v televizy reklamní bloky delší než sekce odehraného filmu, nebo seriálu, rádoby skryté reklamy na všechno a všude. Za co bych lidem dávala dost dlouhý pobyty za mřížema je týrání a násilí na lidech a zvířatech. Nenívidím jakoukoliv bezmoc, když někdo neuzná, že udělal špatně nebo se mýlil a špatně vychované/nevychované lidi, smrad v mhd, plýtvání čímkoliv, lidi co vás odsoudí, aniž by vás znali, nebo vás zavrhnou, aniž by vám vůbec dali šanci. Jo a přetvářku a falešnej úsměv a nemyslete si, že to nepoznám, na tohle mám opravdu čuch. 

No a určitě je toho mnohem mnohem víc. 

 

Je ale také strašně moc věcí, ze kterých se umím nadchnout a radovat a moje nejbližší kamarádky by o tom mohly vyprávět. Taky si umím dělat srandu na zlehčení některých věcí, své osoby i svých problémů. Taky si myslím, že umím povzbudit a rozveselit lidi, když to potřebují a snažím se jim pomoct a vyjádřiv podporu a porozumění. Takže kromě toho, že jsem označená za hatera a negativistu, sama sebe považuju za v uvozovkách člověka, co si ještě stěžuje v míře a není jen negativistický.

A když není na co si stěžovat, tak si na nic nestěžuju a nestýskám. Bohužel pro mě v posledních měsících bylo pár změn, co neumím zkousnout tak, jak bych chtěla a problémy dlouhodobějšího rázu, co ze mně vycucávají energii téměř každý den. Naštěstí existuje řešení a i když to trvá už přibližně 3 měsíce, naše hlednání bydlení se blíží ke konci a nejen já se neuvěřitelně těším na stěhování. Máme úžasnou novou postel a různé vybavení, co jsem dostala od příbuzných. Konečně budu moci "volně dýchat" a dělat věci po víceméně svém. To bude paráda! 

(zdroj)

Také se těším na jaro, na sluníčko, které bude příjemně hřát, ale ještě ne pálit, na procházky a výlety do přírody, na nový chlupatý přírůstek do rodiny, na zařizování bydlení, na nové jídla, co ochutnám, na festivaly, na které se chystím, na nové zkušenosti v práci v Montessori školce (kterou jsem asi před týdnem dostala), na čas se svou láskou, andulkou a přáteli, na výstavu celoživotního díla mého dědečka, na oslavu narozenin s blízkými a na nová nečekaná dobrodružství, která mě čekají.

(zdroj)

Tak haterství zdar a já jdu ven, protože je tam parádně! :)

Terez

O mém vegetariánství

Ahoj,
myslela jsem si, že dříve vyjde "bilanční" článek,  nebo nějaký jiný z článků avizovaných na fb. Ale chytla mě akutní potřeba napsat právě o vegetariánství, protože právě to posledních pár měsíců výrazně ovlivňuje celý můj život.

Proč jsem přestala s masem a živočišnými produkty

Pamatujete na kampaň Blogerky říkají NE množírnám, kterou jsme rozjely s Jahodou minulý rok v dubnu? V době, kdy bylo toto téma všude hodně diskutováno, někde v nějaké diskuzi někdo pozanmenal, že chceme zachraňovat psy a obecně zvířata, ale že je stejně  jíme a že je to pěkně pokrytecké. V té době jsem již maso omezovala a tohle anonymní internetové nařčení mi pomalu zasazovalo červíky pochybnosí do hlavy. Potřebovala jsem se ale soustředit na studium a tak jsem to vytěsnila a dál jsem maso jedla. I když jsem ho (až na geniální žebra z jedné Brněnské restaurace) nevyhledávala, neporožívala, nekupovala, ani nepřipravovala. Doba plynula a já si uvěodomovala, že mám okolo sebe mnoho vegetariánů a že na tom asi něco bude. Přidala jsem se do vegetariánských a veganských skupin, kvůli recptům a koncem prázdnin maso omezovat. Doma jsem řekla mámě, že s masem postupně zkončím a že budu jíst maso jen u pár (asi 5) mých nejoblíbenějších jídel. Na adaptačním kurzu jsem si navolila vegetariánský jídelníček a tím to tak nějak začalo. Postupně jsem se loučila s uzeninami, nejoblíbenější salsou napoletana, kuřetem na broskvích, máminým ražničím a kdysi tolik milovanou slaninkou. Bylo to těžké a trvalo to asi déle, než mělo, ale došla jsem na konec cesty a pár měsíců už nejím maso, ani výrobky obsahující živočišný tuk. A dělám to z etických a ekologických důvodů.

(zdroj)

 Zvířata miluju a vidět videa, jak je se zvířaty (nejen) ve velkochovech zacházeno a jak jsou zabíjena na jatkách, bylo těžké a já se na tom nechtěla více podílet. Ke zrychlení mé přeměny přispěly tedy různá videa a také všemožné diskuze na vegetariánských a veganských fórech a facebookových skupinách a tohle vše mi stále více otevíralo oči.

A ten ekologický důvod? Koukněte na video o velkochovech s českými titulky. (Nejen) díky tomuto videu se dokonce vzdává masa můj přítel...

Co bylo nejtěžší?

Dobře si pamatuji sama svá slova: "Já bych nemohla být vegetarián, nemohla bych být bez slaniny! Hahahaha." Teď se tomu už jen směju, protože bez slaniny i toho všeho žít můžu! Nejtěžší pro mě bylo vzdát se bonbónků. Ne, vážně... milovala jsem všelijaké gumídky od Jojo, Hariba, a mmm Marshmallow, ale skoro všechno je napěchováno vepřovou želatinou ... Díky bohu existují veggie gumové bonbony z M&S, ze zdravých výživ a dokonce i takové Tesco má několik druhů kokin bez želatiny. Moje nejoblíbenější ale jsou špagetky, velké balení z Lidlu za 30,-. Zbožňovala jsem je už dávno a mají je ve 3 příchutích. Mňam!

(zdroj)

Také bylo těžké vzdát se grilovaných žeber (díky jejich marinádě) a mých nejoblíbenějších masových jídel, které dělala má máma už od mého dětství a vaří je stále a já se musím koukat, jak si rodina pochutnává. Moje máma odmítla se mi jakkoliv přizpůsobovat, protože podle ní, prostě maso celý víkend, kdy vaří, je potřeba a že můžu být ráda, když občas udělá něco sladkého. Vařím si tedy každý den sama, nebo si na/pro jídlo někam zaběhnu a o víkendu musím počkat, až si uvaří oni a pak teprv můžu já.

Oblíbená jídla jsem vyřešila tak, že hledám náhrady a nová oblíbená jídla a jsem v tom docela úspěšná. :) Například jsem našla sojovou slasu napoletanu ze zdravé výživy, za stejnou cenu, jako je ta masová a chutná výborně, takže se stala aspirantem na mé nové nejoblíbenější jídlo. 3x mňam!

Težké je určitě taky (opravdu často) bojovat s nepochopením, hloupými poznámkami, otázkami a nerespektováním, ze strany rodiny a blízkých, nebo známých. Vyslechla jsem si toho už tolik a stále slýchám. Je to unavující a otravné poslouchat stále to samé. Ty samé argumenty a otázky a muset stále dokazovat, že to není jen chvilkový rozmar, ani trend a že to myslím vážně a vysvětlovat dokola proč to dělám. Pořád slýchám, ať si dám kuře, že se to nepočítá, vídám zhnusené výrazy nad mým jídlem a prověšené obličeje, když jim chci nabídnout ochutnat. Neustálé otázky typu: ,,A rybu si taky nedáš?" nebo kecy typu: ,,Ježišmarjá, stejně tím ničemu nepomůžeš." a ,,Já si za tebe dám doma tak půlku krávy.", ,,Budeš nemocná.", ,,Nebuď blbá.", ,,Z  tebe se stává zas*anej sluníčkář, nebo co?" už mě nebaví. Lidi prosím, odpusťte si to. Díky! :)

Rozhodně vám můžu říct, že se cítím líp, i kdyby to bylo jen placebo. Nejsem tolik unavená z ničeho, mám energie pořád stejně, možná ještě víc, protože jím více zeleniny. Nemívám pálení žáhy a pocit těžkosti. (Ale přeplněnosti občas jo... i výborným veg(etari)anským jídlem se totiž dá přecpat. :D) A hlavně nemám výčitky, že jsou kvůli mně zabíjena zvířata, porotože je mám ráda a chci jim pomáhat, ne je trávit, když to jde i jinak. A že to jde! Je tolik substitucí! Je tu sojové maso, robi maso, dokonce i řízečky například od goody foody, tofu, seitan, tempeh a vyrábějí se různé náhrady, co už i mají vypadat a chutnat jako kuře, kachna,... Ve městech vyrůstají i vegetariánské a veganské podniky a prodejny a supermarkety doplňují své sortimenty o veg produkty (rostlinné pomazánky, vegetariánské uzeniny, náhrady masa, sojové výrobky,...). Vitamíny si sice ještě musím doplňovat bokem, ale nijak mi to nepřekáží. Cítím se zdravě a fajn. :)

Tam, kde klesá poptávka, klesá nabídka a i když jsem "jen jedna", i díky mně se v posledních pár měsích další lidé stávají a stali vegetariány a i když já to nikomu nenutím, ráda odpovím na něčí otázky, podám informace a pomůžu mu v začátcích. A doufám, že to tak bude dál a stále víc lidí se nebude chtít podílet na podpoře velkochovů, zabíjení zvířat a týrání. 

Nyní je pro mě zvíře jako zvíře. Pes jako kráva a jsem ráda, že mi kdysi někdo vyčetl mé vlastní pokrytectví a díky tomu jsem teď na cestě k veganství. Vysadila jsem totiž i mléko a použíávám rostlinné, místo másla tu mám třeba alsan nebo rostlinné oleje, místo medu mám rýžový sirup (agáve mi nešmakuje) a hodlám dělat vlastní pampeliškový med a místo vajíček je tu černá himalájská sůl, co opravdu chutná po vajíčkách a na šlehání místo bílků se používá cizrnový lák. Jo a v globusu mají vegan zmrzky, co chutnají jako smetanový! :3. 20x mňam! A proč veganství? Víte, jak to chodí v drůbežárnách nebo v mlékárenském průmyslu? Já už bohužel ano!

A ano, je pro mě těžké se toho vzdávat, možná těžší než jsem myslela, protože jsem byla na mléko, mléčné výrobky i vajíčka zvyklá odmala a obsahují je téměř všechny pokrmy a produkty co jsem denně jídávala. Ale zvykám si a veganské jídlo mi chutná a objevuju stále nová a vynikající jídla a alternativy.

Co mi pomáhá
Nejvíce můj přítel. Jeho podpora je pro mě opravdu důležitá a  funguje i jako má soukromá veganská policie. :D Vždycky když chci dát do košíku něco, co moc chci, ale obsahuje to například mléko nebo sýr, donutí mě to vrátit a dělá to i s veganskými výrobky co obsahují palmový olej. "Cháhá já to někam napíšu.", nebo "Napráskám to Tess!", na mě docela platí. :D

Je vážně třída a hrozně moc si vážím toho, že ho mám. Taky mi pomáhá to, že on sám, takový vrchní masožrout, přestal z ekologických důvodů (viz video) jíst maso a stravuje se mnou. (I když občas zhřeší svou oblíbenou čabajkovou pomazánkou, ale i tak jsem na něj hrdá!). A dokonce mu více chutnají jídla se sojovým či rostliným mlékem, což je skvělé, protože sojové mléko má takovou nezvyklou pachuť, ale dá se na to zvyknout.


Také mi pomáhají vegetariánští a veganští přátelé. Vyměňujeme si recepty, diskutujeme o problémech, píšeme si typy na veganské produkty, které lze sehnat za rozumný peníz v supermarketu a o místech kde se dobře najíst, a neutratit celou výplatu. Je skvělé mít okolo sebe lidi co vám rozumí, chápou proč to děláte a rádi si o tom s vámi popovídají.

A tak jsem se rozepsala asi víc, než jsem na začátku chtěla a doufám, že na vás teď nepůsobím moc jako nějaký extrémista, co nenávidí všechny masožrouty, protože to opravdu nechci! V žádném případě něchci nikoho do ničeho nutit. Já do jisté míry respektuji, co jí ostatní, jen chci, aby lidé věděli, proč to dělám já a že mi není lhostejné co se děje. A ať si poté každý zvolí sám, co a proč bude a nebude jíst.

Mějte se krásně a děkuji všem všežravcům, co to dočetli až sem. :)

Terez

Proč teď nepíšu? Vyhořela jsem..

Ahoj,
myslím že vám dlužím vysvětlení, proč nepíšu a proč je i můj instagram takový bez duše. Zktrátka co se se mnou teď vlastně děje... 

Už před nějakou dobou mi řeklo pár lidí, co mě pravidelně čtou, že bych mohla zase něco napsat, aby měli co číst, když prokrastinují. Snažila jsem sem vážně jo. Mám rozepsaných asi deset článků, ale jsou takové nemastné neslané, něco jim všem chybí a není to ono. Řekla jsem si, že se do psaní nebudu nutit, porotože takové články většinou čtenář stejně odhalí a kvalita obsahu i čtenost blogu klesá. Na druhou stranu nechci blog opustit, ani zrušit. Psaní mě baví a snad se to dá i docela číst, jen jsem teď v situaci, kdy mi to nejde od ruky a doufám, že se to po novém roce změní. Chci vám teď napsat pár řádků o tom, co se se mnou děje, ale věřte, že se o tom ne úplně snadně mluví.

To, že se se mnou vnitřně děje něco divného jsem zjistila asi před měsícem. Přisuzovala jsem to podzimní depce a říkala jsem si, že to za pár dní odezní, nestalo se. Ale včera se mi potvrdilo to, co jsem si myslela. Syndrom vyhoření.

(zdroj)

• Cítím se jako by mi někdo vysával všechnu energii, radost ze života, život.
• Práci dělám mechanicky a jsem často taková "mimo".
• Nemám na nic náladu.
• Jsem napjatá a nervózní.
• Nic mě nenadchne.
• Nebaví mě moje koníčky.
• Nebaví mě nakupovat, prolézat drogérky a parfumérie.
• Nebaví mě nové díly oblíbených seriálů.
• Nebaví mě nikam chodit.
• Kdyby jste se mě zeptali, co bych teď nejraději dělala, spolehlivě odpovím, že spala. A to i v případě, že jsem se právě probudila po desetihodinovém spánku.

• Nebaví mě poslouchat oblíbené písničky.
• Po smskách nebo na facebooku odpovídám v nezbytných frázích a nevím, co mám na některé věci říct. I své nejlepší kamarádce odpovídám jednoslovně a jen občas se rozepíšu, protože mám pocit, že ji to dost štve, což chápu, protože očekává něco konstruktivního a já jí odbyju něčím jako: ,,Jooo. Super. Neeee. Aha." nebo univerzální frází: ,,Umírám, zabij mě." (Znamená to, že děláte něco, co vás nebaví a chcete se jít domů válet nebo spát.)
• K dobré náladě pomůže jen krátkodobě alkohol nebo kamarádi.- Když jsem z někým koho mám ráda, trocha energie se mi vrací, dokážu se smát, povídat si, ale to jen do doby, než jsem zase sama.
• Myslím si, že jsem v životě ničeho nedosáhla.
• Nebaví mě co studuji.
• Chybí mi chuť do práce a ani peníze už mě nemotivují.
• Zapomínám lidem odepsat, což se mi nestávalo a mně samotné to vždycky vadilo.
• Jsem ve stresu, i když nemám být z čeho.
• Zapnu si televizi, ale většinou nevnímám, co v ní je.
• Jsem častěji protivná a útočná.
• Vše odkládám co nejdál a řeším jen to, co už hoří.
• Nebaví mě si psát jen tak o něčem s kamarády. :(
• Moje paměť, hlavně krátkodobá, se zhoršila.
• Nebaví mě jídlo a já byla vždycky milovník dobrého jídla.
• Nevím co je smyslem mého života, ani jeho posláním.
• Můj život se změnil na jeden velký stereotyp.
• Nebaví mě číst. Otevřu knížku, ale neudržím pozornost a zase ji zavřu a takhle je to bohužel i s mými oblíbenými blogy. - Kouknu na obrázky a na posledních pár řádků, nebo je jen otevřu a zase zavřu.
• Nebaví mě vařit ani péct, což mě občas bavilo dost.
• Jsem apatická a nedokážu se pořádně soustředit.

Jediné co mě drží je můj přítel, blízcí přátele a andulka Sky, kvůli kterým se donutím vstávat a fungovat a jsem jim za to moc vděčná. A moc děkuji i vám za milé a povzbuzující komentáře na instagramu.

Ale i přesto, když nic nehoří, většinu času jen ležím a nemám sílu se zvednout. Momentálně vymýšlím nový koníček, který by mě nadchnul a chtě nejchtě si zajdu popovídat s odborníkem, protože to takhle dlouho nevydržím. Navíc se blíží zkouškové období a já nemám nejmenší chuť a motivaci se učit, takže s tím vážně musím něco dělat...

Doufám, že stěhování v lednu vše změní a změna prostředí, jiné myšlenky a řešení jiných problémů mi jistě prospějí.

Do té doby se omlouvám, ale než se dám pořádně dohromady, přibude jen pár článků. Možná jen jeden, ale minimálně jeden, o nedávném bloggerském eventu, určitě.

Mějte se krásně a přeji vám, ať vás nic podobného nepotká. :)

Terez

7 hříchů v líčení podle Terez

Ahoj,

dneska to bude jen pro něžnější pohlaví a opět v režii mého vnitřního hejtra, který se už nemůže dívat na holky, co to prostě přehnaly.

(zdroj)

1. hřích - Maskování

Není nic horšího, než když holka vypadá, že na sebe nahodila barevnou omítku. Beztvaré líčení většinou bez hloubky (bez tvářenky, konturování, rozjasnění), jen maska, tlustá vrstva, která na dálku řve: ,,Hele koukni, pod tou velkou vrstvou určitě něco schovávám!" Maska se v mém okolí taky lidově nazývá "paštika" nebo "omítka", a kdyby jste do té omítky zabořili prst, zbyl by po vašem prstu hluboký otisk, ve kterém by se snad dal vylít i sádrový odlitek.

(zdroj)

2. hřích - Nevhodné odstíny

Pokud jsem tvrdila, že není nic horšího, než první hřích, tak je to tohle. Holka, co si naplácne make-up minimálně o dva odstíny tmavší a ještě do oranžova, vypadá hrozně! A vážně kůl je sledovat nerozmazanou linii oranžového make upu podél linií obličeje. Sakra holky, make-upy se roztírají do ztracena! Jo a další extrém je mít bílej xicht a tmavej krk. Achjo... Zkoušejte si makeup, máznutý na  na ruku, přikládat před koupí taky ke krku.

A myslete taky dopředu... To, že jste byli u moře a jste trochu opálení neznamená, že tak budete vypadat i za měsíc a naopak. Když jste běloba, počítejte s tím, že na prázdniny budete potřebovat tmavší odstíny a klidně si odstíny i míchejte. Já to tak dělám a snažím se tak docílit ideálního odstínu.

(zdroj)

3. hřích - Otřesné obočí

Nemám nic proti tomu, když si holka maluje obočí, naopak. Pokud to nebije do očí, je to decentní a vypadá to přirozeně, fajn. Ale mít nad očima dva tlusté slimáky, co vypadají jako namalované tlustou fixou, už je moc. A když má někdo hnědé vlasy ve studeném odstínu a obočí do červena, nevím, jestli mám brečet, nebo se smát. Tenká čárka místo obočí je taky docela vtipná. Jo a taky nikdy nepochopím logiku obočí vyholit a každej den si ho dokreslit, nebo ještě líp, vytetovat.

Dámy pamatujte, obočí dělá hodně!

(zdroj)

4. hřích - Tlusté řasy

Naštěstí tento "trend" vídám stále méně. Ale pořád se takové holky najdou a dokonce i v mém okolí. Víte co myslím, takové ty těžkopádné řasy obalené asi patnácti vrstvami řasenky, která ještě často opadává pod očí. Efekt umělé divné creepy panenky. Fuj.
A vůbec, jak se to odličuje? Škrabkou?

P.S.: Na tomto obrázku, který je vyfocen doufejme z recese, můžete vidět příklad téměř všech hříchů. Ještě tomu chybí to giga slimáčí obočí. :D

(zdroj)

5. hřích - Tváře alá Marfuška
Vždycky mě spolehlivě rozesměje, když projdu okolo holky, nebo ještě hůř dámy z vyšší společnosti, která se zřejmě inspirovala v pohádce Mrazík. Jasně, že nikdo nechce vypadat jako mrtvolka s bílým xichtem, o které si každý myslí, že se co nevidět zhroutí. Ale nic se nemá přehánět, zvlášť s bronzerem!

(zdroj)

6. hřích - Házení prasátek

Holky s mastnější pletí, co po půl dni vypadají jako disko koule, by sebou měli vždycky nosit pudr. A jako v hollywoodských filmech, se jít čas od času přepudrovat, nebo použít matující tyčinku. (tip: Lisence to blot od Benefitu fakt docela funguje!)

(zdroj)

7. hřích - Rty světlejší než odstín makeupu
Tenhle "trend" už teď také tolik neuvidíte. Díky bohu za to! Vypadalo to vážně divně. Doufám, že se tento pseudotrend už nevrátí. Nikdy!

I tohle je doufám jen ze srandy...

(zdroj)

A máme tu ještě bonusový hřích, který sice nepatří k líčení, ale ke zkrášlování obecně ano!

8. "bonusový" hřích - Oprýskaný lak na nehty

Ač se přiznávám nerada, občas je mám taky. Ale stejně mi to vadí a jsem pak nervózní, když mám jít mezi lidi a nestihla jsem je ve spěchu odlakovat. Vypadá to hrozně a u ostaních si toho nejvíc všímám v MHD, když se holky drží tyče. Já sama se za to stydím, už se mi stalo dostkrát a je to naprd.

Nejhorší je, když jsem unavená a odložím odlakovávání a pak si toho u kafe všimne třeba takový manikúrní člověk, jako je Tess, která se o nehty dost zajímá. To se pak stydím a rudnu ještě víc.

(zdroj)

I já se v minulosti, jako malé nezkušené štěně, dopustila některých z těchto přešlapů a stydím se za to až na půdu. Nosila jsem masku, špatný odstín make-upu a leskla jsem se jako prasátko. Ale žádný učený z nebe nespadl. A až na ty nehty se mi to snad už nikdy nestane. 

Tak, to je pro dnešek vše a já si jdu ty nehty odlakovat raději hned! :)

A co vy, znáte někoho, kdo se těchto hříchů dopouští? Nebo jste se jich někdy dopustily samy? 

Terez

Velkej reklamovej hejt!

Ahoj,

venku je čím dál pošmourněji a mám pocit, že mi každým okamžikem exploduje hlava. Možná i to ovlivňuje mého malého vnitřního hejtra a nechává ho vyplout na povrch. Takže dneska si vezmu na paškál reklamy, které mě snad čím dál víc štvou. Tak jdeme na to! Jo a všichni milovníci spisovné češtiny, přimhuřte prosím oči, protože můj vnitřní hejtr píše tak, jak mu to zrovna přijde pod zobák.

(zdroj)

Jako vážně 3 reklamy ve 4 minutovým videu?

Říkáte si, kde jsem na tom byla? Va videích ČS má talent na webu slovenské televize JOJ. Jako já se ráda kouknu na ty opravdu dobré a originální talenty. Koukala jsem přes web zrovna oné televize, protože jsou tam vybraná některá vystoupení, která byla něčím zajímavá a originální, ať už v dobrém, nebo ve špatném smyslu. Na reklamy na začátcích videí jsem si zvykla, má to tak každý web, okej, ale do posledních napínavých chvil narvat další dvě reklamy s rozestupem asi 1 minuty od sebe a klidně i 30 sekund před koncem, mi přijde maximálně otravný a hrozně odrazující od dalšího sledování.

(zdroj)

Ach ti zaprodaní blogeři

Jako chápu, proč si nepřivydělat. Okej, ale všeho s mírou. Protože  poslední dobou mi trochu vadí všudypřítomnej vtíravej product placement. Ale věřím, že se to funguje minimálně na třináctiletý děti, kteří vidí, že jejich oblíbená náctiletá blogerka srká v každém druhém videu kuličkovej čaj. Kterej je zbytečně předraženej a dle mýho názoru i dost přeceňovanej.) A pak běží za mamčou ať jim dá stovku, aby si mohly jít koupit půl litru přeslazenýho rádoby čaje (často plnýho chemickejch hnusů). No mňam! A že polovina "jůtuberů" má najednou žížu a všichni pijou schorle, který skoro nikdo nepije, protože je hnsuný? To je ale náhodička! Ale nejvíc mě dostal komentář jedné ze slečen "je to jediný sladký pití, co máme doma". Tak to je asi lituju. Ať raději pijou vodu.

 Ne, ale vážně lituju rodiče, co maj doma balík Schorle a nikdo to nechce pít a taky ty rodiče, za kterýma chodí dětičky škemrat o větší kapesný, aby si mohly kupovat hnus pití plný kuliček. A už vůbec bych nechtěla, aby za mnou dítě chodilo brečet, že ve třinácti nemá high-end kosmetiku, nebo patery vansky.

 Než se nad vlivem videí pozastavíte a řeknete si, že přeháním, řeknu vám příběh o náctileté slečně, která miluje nejslavnější náctiletou slečnu české jůtub scény. Setkala jsem se s ní o prázdninách a díky ní zjistila, že už jsem dost stará a vůbec nevím, co teď letí a jsem úplně mimo, protože nemám "ásk" a snapchat. Měla takový ty in věci jako adidas air max a milovala ten debilní kuličkovej čaj. Celou dobu o své hrdince mluvila a to co měla ona, chtěla tahle slečna taky. 

(zdroj)

Co mě ještě štve je, že jsem před pár lety milovala jeden beauty blog. Ze začátku přibývaly banery a pak najednou se začaly měnit články a zmizely moje oblíbené rubriky a objevilo se čím dál více spoluprácí a blogerka začala být na dražší kosmetiku. Ok, vývoj musí být, ale mít každej druhej článek, s recenzema na to, co dostala z jiné cenové kategorie, než sama používá? Byl moment, kdy ty články vycházely i po sobě a já si říkala, to nemá co říct o ničem, co by nedostala? Nebo proč si teda bere tolik spoluprácí, když nestíhá psát o ničem jiném? Všeho moc škodí. A to, že každej čtvrtej článek je soutěž od sponzorů například i o balíčky s pastou, nosním sprejem a sirupem na hleny, mi nepříjde zrovna fajn. Kde je nějaký výběr? To kejvne fakt na všechno?  No, ale abych jen nekřivdila, až na soutěže o produkty jako je syrup proti kašli, se jí musí nechat, že se nebojí říct upřímný názor o produktech, co dostala a poslední dobou jsou i fajn články, které jsem si s chutí přečetla.

Ještě horší jsou blogerky, co doporučí věci, co dostaly zadara, jen proto, zřejmě z vděčnosti, aby dostaly další, nebo proto, že to dostaly jako podmínku od oné firmy. Hanba jim! Nic mě totiž nenaštve víc, než když si koupím něco, co recenzovala pozitivně blogerka, které jste věřili a produkt je nahouby a shodne se na tom většina ostatních lidí. Komu pak máte věřit? Takže příště, až zase budu chtít jít pro něco z nějakého videa, přečtu si alespoň 5 recenzí. 

Vlezlá televize

Čím dál víc reklam mezi sledováním. Uff. Některý reklamy jsou extrémně otravný. Ještě že už nedávají kužííííížeeeek, XXX Lutz tata tata. Nesnáším reklamy jako vý-pro-dej-skla-du-e-u, reklamy na banky a půjčky, reklamy na čípky proti vaginální mikóze, vložky, erektilní disfunkci a inkontinenční plíny. Jo a mimozemšťana od Alzy bych nejradši zabila!

(zdroj)

Jestli mám některý reklamy ráda, tak ty, kde se moc nemluví a je tam super písnička :3 Užitečný mi přijdou reklamy na preventivní prohlídku rakoviny a očkování proti klíšťatům a chřipce. 

Už i instagram :(

Instagram mám ráda, je to místo, kde svými fotkami nikoho neotravuju. Sledují mě lidé podobných zájmů a to je super, takový spojovatel lidí se stejnými koníčky. Do nedávna to bylo hodně fajn, ale nyní se mezi příspěvky začíná objevovat cílená reklama. Takže na mě dvacetkrát denně vykoukne reklama na šetřič baterky -_- a co přijde dál? Častější reklamy? Reklamní banner nahoře nebo dole? Pff...

A to už ani nemluvím o přehlcené schránce na emailu. (Naštěstí se to už ukládá do složky "hromadné". Juchu!)

(zdroj)

No tak jsem zase jednou potřebovala upustit páru a vyvztekat se, ale už je mi líp. :) Ale stejně mi hlavou běží otázka. Dojdeme do doby, kdy budeme muset hledat požadovaný obsah mezi haldou reklam? Budeme čekat půl hodiny, než skončí reklamní blok, abychom mohly koukat na seriál, který bude ještě nadupanější reklamními produkty? Doufám, že ne!

Také už vás ty všudypřítomné reklamy otravují? 

P.S.: Když jsem se o tomto článku bavila s Tess, říkala, že včera v rádiu slyšela reklamu na to, aby se člověk lépe vyprázdnil. Ehm, dobrou chuť, pokud právě obědváte.

P.P.S.: Doufám, že mě všichni sežerete, že kritizuju blogerky a youtuberky. Ale prostě jsem chtěla vyjádřit svůj názor. Pokud vám to připadá v pořádku, dobrá. Ale mně to občas přijde přehnané.

UPDATE: www.youtube.com/watch?v=eDYOk3Ok5Ck Nevím, zda se mi chce víc brečet z ubohých hereckých výkonů, z nenápadné reklamy, z toho, že to má skoro devadesát tisíc shlédnutí. Z toho, že si lidi myslí, že je to boží a její nej video, nebo z toho, že už se jí tam někdo ptá v komentářích na objednání. :(

Terez

Proti splínu při podzimu :)

Ahoj,

tohle počasí může za nejednu depku. Celý den kosa, vstávání za tmy, chození domů za tmy, spěchání do tepla. Na mě to teda působí. A pokud i na vás, tak vám dám pár tipů, co funguje proti mé podzimní depce.

1) ČAJ

V tomto případě platí přímá úměra - čím víc je zima, tím více čaje piju. A moje doporučení? Meduňka! Uklidní, provoní, prostě paráda. U mě boduje přes celý rok také zelený čaj, miluji sypaný s jasmínem (nahoře na fotce), ale nepohrdnu ani pytlíkama. Doporučuji zelený čaj s mangem Picwick - zelený čaj s mangem a jasmínem, nebo pyramidky od Liptonu - Green tea strawberry cupcake. Ale každému podle chuti. :)

(zdroj)

2) Chlupaté ponožkyMiluju chlupaťoučký ponďoury (jo vážně říkám ponožkám ponďoury), jsou tak měkké, heboučké a teplé. Jo, to já můžu. (Mám 5 párů a pořád je to málo!)

Obojí s Primarku za pusu (skoro) :)

3) Hudba
Myslím, že netřeba slov. Správná hudba = úsměv na rtech. U mě jsou to moje stálice, nejsem ten člověk, co přestane poslouchat písničku jen proto, že už nehraje v rádiích. Moje oblíbené "současné" písničky, které je slyšet z rádií nebo televizí,jsou třeba First Aid Kit - My silver lining (můžete slyšet v reklamě na Renault Kadjar) nebo Hozier - Take me to church (ale nepouštějte si klip, ten končí smutně) no a co bych vám ráda ukázala je objev mého milého a song, který jsem dlouho nemohla dostat z hlavy - Elias a jeho "Revolution". Neříkám, že to bude to pravé pro všechny, ale když už tu na vás sypu tipy, tak proč bych vám ho neukázala. :)

4) Aromalampa s oblíbenou vůní

Někdo pálí celý rok a někdo jen občas, jako já. Ale kdy jindy, než za chladných večerů zapálit svíčku a nechat provonět pokoj oblíbenými vůněmi? A kdo nemá lampičku, voňavá svíčka také splní účel. U mě momentálně hoří rybízová svíčka z Primarku (ale při hoření tak moc nevoní) a v lampičce se mi pálí jahůdkovej yankee candle vosk. (Tip pro brňáky: ve vaňkovce v Potten & Pannen mají výběr YC vosků, svíček i votivek.)

Za 1 euro jsem je tam nemohla nechat!
I když do YC mají opravdu daleko...

5) Filmové / seriálové večery

Zrovna v říjnu a obecně na podzim vychází nové série oblíbených seriálů a mně zrovna vyšel 1. díl nové série The walking dead. Juchuuu! A pokud chcete nějaký tip na fajn odpočinkový film, tak doporučuji Tomorrowland, Píseň moře a Big hero 6. A to nemluvím o takových těch filmech, co už viděla spousta z vás, jako jsou Mimoni nebo V hlavě. No a nějaká ta komedie z těch novějších se také určitě najde. :)

(zdroj)

6) Knížka a antistresové omalovánky

Máte instagram? Pokud ano, tak tam najdete snad tisíc tipů na super knížky a co hlavně, instamasáž v podobě antistresových omalovánek pro dospělé. Že nevíte o co jde? Zajděte do nejbližšího knohkupectví nebo papírnictví. :) 

(

(zdroj)

7)Horká vana

Není nic lepšího na zahřátí, než se ponořit do pěnivé provoněné koupele... Mmm, k tomu nějaká relaxační hudba, nebo audiokniha a jsem v nebi! U mě celý rok vede vánoční pomernačová pěna se skořicí. Bájo!

A to nejlepší nakonec!

8) "Dělej co tě baví s lidmi co tě baví" :))

Času s přáteli a rodinou není nikdy dost! Tak zavolejte třeba starým přátelům, vyražte s někým blízkým na výlet, nebo jen skočte se spolužáky/spolupracovníky na kafe (Tímto zdravím Kappa kappa deltu, ve které se rozkřiklo, že píšu blog, že Deny?)

 A co takový relax v nějakém spa nebo akvaparku? (tip pro místní č.2: když se ochladí, chodím ráda do akvaparku Kohoutovice, není nic lepšího než ta velká teplá výřivka a jsem úchyl na "divokou řeku", takže potkáme se tam! :)) 

A moje nejoblíbenější kombinace? Válet se v teplácích a chlupatých poňďourách, pojídat nějakou mňamku, popíjet tomu čaj, zapálit si aromalampu a u toho koukat na seriály, nebo u toho kecat a lakovat si nehty s Haňasem, zatímco mi po hlavě leze ta moje modrá můra (andulák Sky). 

A co děláte proti podzimní depce vy? :))

Terez

Nenechme se využívat!

Ahoj,

trošku nám přituhlo a všechny obchody už nám podsouvají vánoční zboží. No jo, vždyť do Vánoc už je to jen 72 dnů, že jo, tak proč nemít zásobu vánočního papíru a příníček už teď? (Tímto zdravím Šmajdu, největší milovnici Vánoc, pokud to teda čte :D)

K sepsání tohoto článku mě vlastně inspiroval můj vlastní život, mé vlastní zkušenosti...

Už mě nebaví, jak se mi ozvou lidi jen když potřebují materiály do školy, i když se mnou už nebavili léta a vlastně jsme ani nikdy nebyli kamarádi, pouze jsme sdíleli stejný prostor ve stejnou dobu. (myšleno třídu/pracoviště )

(zdroj)

Už mě nebaví, jak když potřebuji něco já, nikdo nemá čas a nebo není ochotný a když něco chtějí oni, čeká se, že se přetrhnu.

Už mě nebaví to, jak někteří berou moji pomoc jako samozřejmost.

Už mě nebaví, když někomu pomůžu a jeho vděčnost je nulová.

Už mě nebaví, když mě někdo využívá a pro mě nehne ani prstem.

Už mě nebaví, dělat lidem vola!

A proto všem hodným dušičkám, co udělají vše pro lidi, kteří pro vás nehnou ani prstem, říkám NENECHTE SE!

Naučte se říkat NE.
Berte více ohledu na sebe.
Ten, kdo si na vás někdo vzpomene pouze v momentě, kdy něco potřebuje, není váš přítel.
Pomáhejte těm, kteří si to zaslouží, nebo těm, co jen neberou, ale i dávají.

Zkrátka si rozmyslete komu pomůžete a zda by pro vás byl ochotný ve stejné situaci udělat to samé.

(zdroj)

Dělala jsem lidem vola snad od základní školy, ale hodlám to změnit! Tak, pokud jste na tom stejně jako já, zkuste to taky. Řekněte ne! Já to už udělala, když mi napsala spolužačka ze střední. Studuje náhodou stejný obor, který jsem letos vystudovala a chtěla, abych jí poslala státnicové otázky. Na těch otázkách jsme spolu se spolužačkou Kamčou (ahoj Kami :)) makaly dost dlouho a vypisovaly jsme je z více různých odborných zdrojů. 

Nedala jsem jí je a víte co? Vůbec jsem neměla špatné svědomí, protože pro mě ta holka nikdy nehnula ani prstem a ještě mě na střední pomlouvala. Měla jsem spíš pocit zadostiučinění.

P.S.: Neříkám, ať nepomáháte nikdy nikomu, to vůbec ne! Neříkám, že musíte za svou pomoc chtít něco na oplátku. Neříkám ať nepomáháte potřebným, nebo staré paní, co upadla na chodníku ... to je něco jiného.

Krásný den a nedejte se! :)

Terez

Co je u mě nového?

Krásný podzimní den,

dneska to bude vyloženě kecací článek. Jsem totiž nadšená a potřebuji se o to podělit. Pamatujete na článek Moje sny? Plním je pomalu ale jistě! Státnice jsem zvládla,podívala jsem se do Řecka a pomocí kurzu si zdokonaluji jeden z jazyků. Ale teď to nejdůležitější!

Začátkem roku konečně roztáhneme křídla! Momentálně jsme ve fázi šetření na kauce a hledání ideálního, pet friendly bydlení.

Pořád tomu nevěřím, ale momentálně hledáme k pronájmu (můj vysněný) domeček s malou zahrádkou a že jich nenabízí k pronájmu tak málo! A proč vlastně domeček a ne jen byt? Asi jsme nároční, ale domeček = větší soukromí, navíc chceme malou zahrádku kvůli našemu zvířectvu. 

Bude nás víc

Ne, zatím nečekám rodinu. Ale rodina tam bydlet bude. Bude s námi pobývat přítelův bratr, se kterým mám zatím fajn vztah, tak to tak doufám zůstane. :D No ale to není všechno. Protože hodně inzerátů bylo s více pokoji a tím i vyšším nájmem, koketovali jsme s myšlenkou, že bychom přibrali nějakého studenta. Nakonec to dopadlo jinak. Nechápu, že mě to nenapadlo hned!

Plánovali jste si někdy žít s nejlepšími kamarády?
Já ano! A čím jsem byla starší, tím mi to přišlo nereálnější. Vůbec mě nenapadlo, že by s námi chtěla moje nejlepší kamarádka bydlet. No a teď plánujeme. Protože se známe věčnost a známe se detailně, nebojíme se, že by to našemu kamarádství ublížilo. Naopak. Plánujeme, že budeme točit videa, válet se v pyžamku, sdílet kosmetiku, která je naší vášní a vařit si mňamky. Přitom každá bude mít svůj pokoj a své soukromí. Stejně se navštěvujeme téměř denně a nikomu se nechce šlapat kopec, který nás dělí.

(zdroj)

Budeme mít menší zvěřinec

Naše andulka Sky, kocourek Timmy, tarantulka Adélka a přibude pejsek! (S přítelem chceme pejska už dlouho. Alespoň se mnou bude chodit někdo dobrovolně a každý den na procházky, juchuu!)

Samozřejmě, že jednou chci ten vlastní domeček, který bude jenom náš, mě a přítele, ale do té doby to bude stále lepší, než žít tam, kde bydlíme teď. Už si tu totiž trochu zavazíme a houstne tu atmosféra. 

Protože osamostatnění plánujeme už dlouho (do této doby to zatím nešlo), tak více než kdy jindy doufám, že to už nezůstane jen v naších hlavách jako zbožné přání.

No a co se děje dál?
Momentálně jsem opět v prváku na výšce, na oboru, který bych jednou ráda skloubila v praxi s tím, který mám už dostudovaný. Před pár dny jsem byla na adapťáku a bylo to fajn. Tak uvidíme, jak půjde studium. S tím se pojí i přestup na jinou fakultu stejné univerzity a nestačím se divit, jak moc jsou ty dvě fakulty odlišné. No nějak se s tím musím popasovat a zvyknout si na jiný systém a tak. Ale pojí se s tím i veselejší věci, jelikož je na této fakultě má nejlepší kamarádka, kamarádi ze střední a jsme teď mnohem více v kontaktu a dáváme si spolu předměty, dávají mi materiály a doporučení na předměty, co už měli a chodíme spolu na obídky a tak. A je to fajn.

No a teď momentálně léčím bacil, válím se v posteli, spotřebovávám kapesníky po kilech a piju litry čaje, ale pořád mi to neubírá na nadšení.

Mějte se krásně a užívejte zbytek víkendu!

Terez

Život není fér, zvykněte si :)

Ahoj,

po minulém, trochu smutnějším článku, se vracím s optimističtějším článkem s poselstvím, i když to tak podle názvu úplně nevypadá...

Jo, život není fér a setkáváme se s tím každý dnes a denně. A každý to pozoruje na někom jiném a v něčem jiném. Souvisí to se závistí, s bezmocí, stěžováním si... a většinou je to stejně jen "výkřik do prázdna"...

(zdroj)

Příklady mého závidění z minulosti:

• Jeho rodiče mu dali nový auto? Bavorák, hned po řidičáku, jako vážně? A já nedostala ani starou ojetinu po mámě. To není fér!

• Ve Švýcarsku se ale mají dobře, co? To není fér!
• Ona má tak krásný a hustý vlasy a krásnou pleť a já mám jemný, řidký a zničený cancoury a beďary. Pff... 

• Bezdomovci v Rakousku dostanou byt a já půjdu do podnájmu, který ani nevím, jak uplatím
• On má už ve čtyřech letech naspořeno stejně jako já ve dvaadvaceti? To není fér!!!

To není fér, říkala jsem si... TO SAKRA NENÍ FÉR! 

No, znáte to. Občas to docela naštve, občas zamrzí a já dříve také záviděla, hodně. Je to hrozná lidská vlastnost a kolikrát, když jsem opět poslouchala, jak kamarádce mamka koupila nějakou high-end kosmetiku (moje máma koupí maximálně něco do dvou stovek, co musím nechat v koupelně pro ni i mou sestru, která všechno na obličej asi pije, nebo nechápu, kam to mizí), štvalo mě to. Stejně jako to, že dcery příbuzných dostaly byt a já dostanu prd. 

No, ale proč to píšu? Protože jsem se přes to závidění přešla a pokud si to někdo alespoň trochu zaslouží, přeji mu to. Občas sice zakroutím hlavou, ale už mě to neužírá. Vím, že to, co si vydřu sama, toho si budu více vážit. Znám hodnotu peněz a až začnu plnohodnotně pracovat, budu finančně nezávislá a budu na sebe hrdá. Jednou se mi třeba splní moje plány a třeba na tom zbohatnu a budu si moc dovolit nejdražší kosmetiku, dovolenou v Karibiku a tak. Ale nemusím závidět ostatním, protože vím, že když se budu snažit, mohu dosáhnout na toho samého, nebo alespoň na část toho samého. 

Takže ano, život není fér a vždycky se bude někdo mít lépe než my, někdo bude mladší než my, krásnější, úspěšnější, bohatší, zdravější. Ale nezáviďme! Užívejme si toho, co máme a jděme si tvrdě za tím, co chceme. Buďme rádi za to, že máme kde spát, co jíst, není nám zima, protože zdaleka ne všichni mají takový luxus jako my.

(zdroj)

Když jsem přestala závidět, tolik si stěžovat a povzdechávat, vidět všechno černě, ulevilo se mi a uvidíte, že když přestanete i vy, bude vám líp. Tak co vy, zvykli jste si, že život není fér? Závidíte někomu něco?

Mějte se krásně

Terez

P.S.: Vyražte ven, dokud ještě svítí sluníčko. Já půjdu za chvilku na procházku, provětrat sebe i čtyřnohé mazlíky a vyrazíme na houby. :))

Být, či nebýt? Rozhodně být!

Ahoj,
po delší pomlce se vracím s ne příliš veselým tématem. I když jsem měla nachystaný článek o Corfu, k tomuto tématu mě přivedlo několik neveselých událostí, z nichž jedna se stala před pár dny a zasáhla (nejen) mě přímo do srdce.

(zdroj)

Tento článek nebude pro všechny, je určený všem těm, co trpí depresemi, samotou, něco je neuvěřitelně tíží a neví, co mají dělat a myslí si, že už nemohou dál...

Z názvu někomu možná vyplynulo, o čem se dnes budeme bavit. No, o Hamletovi řeč nebude... Před několika dny mi odešel člověk, který mi byl v pubertě jedním z nejlepších přátel. I když jsme v posledních letech nebyli tolik v kontaktu, stejně mě to vzalo a o to víc, protože si vzal život sám. Bohužel není jediný z lidí co jsem znala, se kterými jsme se bavila a brala je jako samozřejmou součást okolního každodenního života. Život si vzali i dlaší dva lidé mého věku.

(zdroj)

Každá z těchto smrtí lidí, co měli život před sebou, byla zbytečná... 
Každý měl své důvody, o kterých si v té chvíli myslel, že jsou neúnosné. 
Jeden vyhasl kvůli nešťastné lásce, u druhého důvod snad nikdo, kromě rodiny, nezná.

A proč o tom píšu? Abych třeba někomu otevřela oči, pomohla pochopit člověku v nouzi, že vzít si život není řešení. A proto, pokud jste se už někdy jen opovážili myset na tuto možnost, čtěte dál!

1) Myslete na rodinu.. 

Nejvíce událost ublíží rodině a blízkým. Rodina kolikrát ani neví, že se ve vašem životě děje něco, co vás tíží nebo, že je váš problém natolik vážný, že byste si vzali život. Poté je to pro ně rána z čistého nebe a muset v takové situaci chystat pohřeb musí být opravdu neuvěřitelně těžké. Říká se, že rodiče by neměli pochovávat svoje děti. Není nic těžšího... Nehledě na to, že pohřeb není nejlevnější záležitost.

Známá, která má sama 3 děti různého věku, mi poté napsala: ,,Pohřeb byl hroznej, nikdy bych nechtěla zažít pohřeb svého dítěte."
 

2) Svěřte se
Neduste problémy v sobě, svěřte se někomu vám blízkému, rodině, vyřvěte to do polštáře, nebo si stoupněte na kopec a zařvěte to do všech stran, vybrečte se do kožíšku vašeho mazlíčka, napište to do deníčku, nebo zavolejte na linku bezpečí, která je anonymní. (116111) Uleví se vám, alespoň trochu, uvidíte! Nebo klidně napište na facebook mně! 

(zdroj)

3) Hledejte řešení
Vždycky je nějaké řešení! A i kdyby jste na problém už sami nestačili, není žádná ostuda svěřit se do péče odborníků, kteří vám pomohou.


4) Řešte problémy včas a ne až vám začnou přerůstat přes hlavu a nabírat gigantických rozměrů!

5) Obklopte se správnými lidmi
Tento bod je velice důležitý a právě nendodržení tohoto bodu, byl jeden z důvodů, proč ukončil svůj život. Měl okolo sebe špatné přátele, kteří ho strhávali špatnou cestou. Co je ona špatná cesta si domyslete sami, protože mi o takových věcech nepřísluší mluvit...

(zdroj)

Obklopte se lidmi, co vám pomáhají, co jsou správní, co vás nevysávají, co s vámi nekamarádí jen proto, že po vás něco chtějí, co vás nestrhávají na temnou stranu...

Možná bych našla ještě více bodů a pokud ano, článek doplním, teď si jdu ale uvařit čaj, odpočívat a vzpomínat na toho usměvavého puberťáka s rovnátky, co mi vždycky vykouzlil úsměv na tváři a připomínat si všechny krásné vzpomínky, kterých je spousta.

Tento článek věnuji věčné památce Ondry, který nás navždy opustil 2.9.2015 Nikdy nezapomenu...

(zdroj)

Neomlouvejte si příznaky a choďte na prventivku, má to smysl!

Ahoj,

mohli jste si všimnout, že od doby státnicové pauzy to s mou aktivitou trochu vázne. Bohužel to má svoje důvody. A to je zdraví. A díky zdravotnám hrprblémům tak nějak není moc nálada... No pojďte si přečíst takovou (spíše) výstrahu, co se taky může stát, když něco podceníte. 

Protože se mi toho najednou nějak moc nezdálo a měla jsem nárok na preventivní prohlídku, nechala jsem se objednat a nestačila jsem se divit. Znáte to rčení, že je člověk zdravý, dokud nejde k doktorovi?

(zdroj)

A znáte to, když vám něco je a vy si to něčím omluvíte? Například: Dělá se mi víc beďarů, protože mám stres, nespím ze stresu, bolí mě hlava, protože jsem se učila, … Já jsem to dělala, protože jsem si nechtěla přiznat, že by mohlo být něco špatně. Bohužel to ale došlo docela daleko a já si zdělala na pěkný potíže.

Ale alespoň mi to do sebe tak nějak všecko zapadlo a naštěstí se to dá neinvazivně léčit.

Bohužel mi to ale nevrátí vlasy.

Že je s vlasy něco v nepořádku jsem si všimla až někdy před dvěma týdny. Padaly, ale přisuzovala jsem to stresu ze státnic… Ale čemu to přisuzovat měsíc po státnicích? Vlasy nebarvím už asi 4 měsíce, protože jsem měla napřed sádru, pak učení a státnice a měla jsem je zničené až hanba a v létě mi je sluníčko trochu šisuje, tak to nebije zas tak moc do očí. Ale nové vlasy a odrosty jsou bez lesku, divné na omak, křehké, tenké a lámou se. Když si prohrábnu vlasy rukou, pár mi jich tam zůstane … Docela se už bojím česat, protože se mi zmenšil i culík. No není to žádná sranda. Poběžím shánět prověřenou vodičku Biosil, který mě z toho dostal po maturitě. A uvidíme. Každopádně, pokud to tak půjde dál, asi budu muset, ač nerada, na nějakej (doufám cool) krátkej sestřih.

Když jsem začala opět brigádničit v červenci, připadala jsem si nějaká slabší na ruce. Věci mi připadají těžší a nedokázala jsem otevřít ani zavařovačku co jsem ještě před státnicemi zvládala levou zadní a otvírala je babičce úplně lehounce…nejtrapnější bylo, že moje mladší sestra, tintítko, ji otevřela hned. Přikládala jsem to tomu, že jsem od sádry spíše polehávala a nesportovala, pak jsem ležela v knížkách a svaly prostě musím znova nastartovat. No ale nic se nekonalo a při zvedání se začaly ruce třást… No řekla jsem si, že musím začít posilovat a že až se zase zaběhnu, bude to lepší.

Nejhorší to bylo (a pořád je) s únavou a poruchami spánku. Často mi psal někdo na facebooku, co tam straším uprostřed noci. Ale probudila jsem se okolo třetí a pak usnula až třeba v 6. Po státnicích to už začalo být taky divný. Mozek jsem nijak nenamáhala, ale velkou pozornost jsem tomu taky nevěnovala. Hodně lidí má problémy se spánkem, takže je vlastně normální, že jsem unavená přes den, protože si to někde musím vynahrazovat. 

(zdroj)

„Bušení“ srdce mi bylo divný, ale zase tak často se to nestávalo, takže ok., přibírání už tak ok nebylo, ale zase jsem to brala jako přidanou hodnotu k tomu, že jsem byla od sádry doma a nic moc jsem nedělala a jen se učila. Akorát mě naštvalo, že jsem přibírala dál i s fyzickou aktivitou, která přišla po státnicích, ale ok, mám ráda sladký, takže další „omluva“.

Fajn nejsou ani změny nálad, stalo se mi už 2x že jsem se něčemu smála s přítelem a najednou jsem přešla do brečení a nedokázala jsem mu vysvětlit proč. A jsem nějak více podrážděná, nevrlá. No a jako bonus nadměrný pocení. No on se v těch pařácích stejně pekl každej..

Další a neméně důležitým příznakem byla zhoršená paměť! Tohohle sjem si všimla už krátce před státnicemi, kdy mi přišlo, že mám problém si zapamatovat věci hůř, než dříve, ale přisuzovala jsem to tomu, že stárnu a že bude hůř a pěkně jsem se kvůli tomu vztekala.Byl to jeden z důvodů, proč jsem se bála, že státnice nezvládnu a důvod, proč mě letos nevzali na magistra. Prostšě jsem si nepamatovala věci, co jsem četla stokrát. Některé z mého okolí štvalo, když jsem se zeptala po pár minutách na to stejné, nebo jim začala vykládat něco, co už jsem jim říkala. Ale jsem známá tím, že občas jsem myšlenkama jinde, tak jsem to taky neřešila. To že se to snad po léčbě zlepší (doufám!) je jenom dobře, protože mě to pěkně štvalo.

Nejhorší je, že mě bolí už měsíc kolenní kloub (myslela jsem se, že jsem se jen narazila a že to přejde) a teď (včera) se k tomu přidal ještě druhý. No… mám fakt radost. Jedním z příznaků rozvinuté nemoci je totiž bohužel i osteroporóza. Tak čekám na výsledky testů a doufám, že po nasazení léčby bude jen a jen líp. Naštěstí (musím zaklepat..) nemám zdaleka všechny příznaky, k tomuhle součtu je jich ještě dost navíc, co nemám a doufám, že už ani nebudu!!! To by se mi ještě mohly vypoknout bulvy a to už bych se asi vážně složila...

A vy, pokud jste byli takoví jako já, nepřikládali jste varovným signálům význam a zanedbávali své zdraví, napravte to. Běžte na prohlídku, pokud už jste tam dva roky nebyli, a pokud vás něco trápí, řešte to hned a ne jako já, až už je pozdě a budete mít čím dál víc problémů. (Ale tak zase nic se nemá přehánět a s každým zabolením hlavy tam samozřejmě lítat nemusíte. :D)

(zdroj)

Tak doufám, že vás to trochu varovalo. Já už jsem poučená až dost. A pěkně ruku na srdce, chodíte pravidelně na preventivní prohlídky každé dva roky?

Terez