Já, negativista

Ahoj,

mnohokrát jsem si vyslechla, že jsem negativistická, negativní, pesimistická a HEJTR. V dnešní době jsou lidé s negativním nebo (navzdory většině) rozdílným názorem na cokoliv a kohokoliv,  považováni za smutné lidi, lidi s nudným životem, lidi co mají potřebu se vyjadřovat ke věcem negativně, protože jsou hrozní hateři a prudiči a ti, co si na něco otevřeně stěžují jsou jsou vysavači energie z druhých a hrozní negativisti, kterých je ostatním "fakt líto". Však znáte to ironické: "No, tak to je mi tě fakt líto ..." Ale o hatování na internetu a postoji třeba některých blogerů a "jůtuberů" k negativním, či nesouhlasným komentářům, vám napíšu třeba příště.

Jo, asi jsem ten hater. Nenávidím spoustu věcí a nemám ráda cizí lidi, kteří na mě koukají skrz prsty a sjíždějí mě soudným pohledem, protože mám moc/málo namalovanej obličej, nemoderní nebo vyzývavý oblečení. Necítím se mezi větším počtem cizých lidí vůbec ve své kůži, a proto raději pomáhám zvířatům, nebo možná právě proto, zasvěcuji svůj život práci s malými dětmi, se zvířaty a s handicapovanými lidmi, kteří jsou vděční za pomoc a ochotu a je jim jedno, jestli jste tlustá nebo máte nalepený řasy a předloňskou bundu, která se k těm botám nehodí. 

(zdroj)

Taky si stěžuju a zřejmě docela často... Ale nemyslím si, že bych si stěžovala nějak výrazně víc než ostatní. Spíš je to o tom, že si stěžuju veřejně na facebooku a nebo nahlas před svými přáteli, nebo známými, protože mi to do jisté míry ulevuje, hlavně když to napíšu/řeknu ve vzteku a taky mi to trochu lépe pomáhá se s danými problémy vypořádat. A samozřejmě mi pomáhá pochopení od druhých a to zřejmě asi proto, že od malička trpím jakýmsi nedostatkem pozornosti, podpory a porozumění od rodičů. S tím právě souvisí i touha po pozornosti a uznání. Po pozornosti partnera, rodiny, přítel a známých,... Ale o mých psychických blocích a potřebách zakořeněných nedostatkem, či křivdami z dětství a dospívání, si třeba povíme jindy...

Byl to totiž jeden z mých kamarádů, můj spolužák, který mi dal jeden z impulzů k sepsání tohoto článku. Nedávno řekl, že jsem hrozně negativistická a že si většinu času v poslední době si před ním jen stěžuju na školu a soukromé věci týkající se rodiny a bydlení, nevěřím si a že ho to stahuje dolů, protože se do problémů druhých chtě nechtě vciťuje. Přiznám se, že nebylo úplně příjemné to poslouchat a trochu mě to mrzelo, i když zpětně jsem si uvědomila, že to není jen planá křivda, ale že to tak vážně je. Bohužel ještě smutnější bylo, že jsem si to předtím ani neuvědomala, protože to dělám automaticky a jsem tak zvyklá před svými přáteli mluvit o všem, ale asi více o tom, co mě trápí a to asi proto, že když to dusím v sobě, pořád o tom musím přemýšet a jsem pořád zahloubaná a stejně se mě na to někdo zeptá, o čem přemýšlím, nebo proč jsem taková "mimo".

(zdroj)

Bylo to zrovna v době zkouškového a já se cítila v časovým pressu a stresu z toho, kolik mi toho ještě zbývá napsat za školní práce (a termín už je zatraceně blízko), že mám kromě jedné zkoušky ještě všechny před sebou a že mám mezi zkouškami třeba jen dva dny na učení. To mám pak v oblibě fráze "já se bojím, já tu zkoušku nedám, já tam radši ani nepujdu, protože to nemá smysl a já to fakt neudělám, ..." a otravuju s tím všechny kolem. Říkám to asi hlavně proto, abych pak sama sebe připravila na neúspěch a nesložila se z neočekávaného neúspěchu. Nebo se pak před ostatními neprezentovala, jakože je všechno v cajku a že to přece bude brnkačka a pak nedostala F a ostatním byla pro smích, že jsem tak přehnaně sršila optimismem. Druhá strana mince byla ta, že tohle zkouškový jsem celé udělala fakt s odřenejma ušima. Učila jsem se snad nejmíň za svých 7 zkouškových a radili mi spolužáci a občas nějaký ten taháček. Takže jsem popravdě ani moc nevěřila, že moje snaha nesnaha bude odměněna projitím všech zkoušek na první pokusy. Ale karma mi to zase vrátila v jiných aspektech mého života. 

Zkrátka, když mi něco vadí zrovna teď nebo z dlouhodobějšího hlediska, tak to prostě řeknu nebo napíšu a dokonce to třeba napíšu/řeknu i těm lidem osobně, protože to nebudu cedit mezi zubama a stěžovat si za zády. Jen ať dotyčný ví, co si myslím a co mi vadí. Stejně tak, jako si před přáteli postěžuju, že mě dneska naštval(a) profesor/sestra/kamarádka/šéf/blbec z busu z toho a toho důvodu. Kdo to nedělá? 

(zdroj)

Abychom si to shrnuli, nesnáším spoustu věcí. Nesnáším neupřímnost a lhaní, pomlouvání za zádama, který se k vám donese, překrucování pravdy, vstávání, když někdo využívá lidi nebo zvířata, cirkusy, klauny, hnusný omáčky (třeba koprovka a křenovka, fuuuj), hloupé lidi, kteří si myslí, že spolkli svět. Taly, nesnáším, když se někdo míchá do věcí, po kterých mu je velký kulový a ne proto, aby pomohl, ale aby se dověděl informace a mohl je popřípadě šířit dál jako zajímavost. Dál mi vadí pyramidový firmy a jejich neodbytní zaměstnanci, kteří jsou nedejbože vaši kamarádi, či známí vašich rodičl a pořád vás s tím otravují a volají vám a lákají na různé akce a registrační semináře za 2000 a k tomu řadím taky pochybný šmejdy (prodejce). Taky nesnáším lidi se zakořeněnými stereotypy a názory, které odmítají změnit (i když pozanjí třeba člověka, který takový není), fejk kosmetiku vydávanou za pravou, podvody nejen na internetu, když jsou v televizy reklamní bloky delší než sekce odehraného filmu, nebo seriálu, rádoby skryté reklamy na všechno a všude. Za co bych lidem dávala dost dlouhý pobyty za mřížema je týrání a násilí na lidech a zvířatech. Nenívidím jakoukoliv bezmoc, když někdo neuzná, že udělal špatně nebo se mýlil a špatně vychované/nevychované lidi, smrad v mhd, plýtvání čímkoliv, lidi co vás odsoudí, aniž by vás znali, nebo vás zavrhnou, aniž by vám vůbec dali šanci. Jo a přetvářku a falešnej úsměv a nemyslete si, že to nepoznám, na tohle mám opravdu čuch. 

No a určitě je toho mnohem mnohem víc. 

 

Je ale také strašně moc věcí, ze kterých se umím nadchnout a radovat a moje nejbližší kamarádky by o tom mohly vyprávět. Taky si umím dělat srandu na zlehčení některých věcí, své osoby i svých problémů. Taky si myslím, že umím povzbudit a rozveselit lidi, když to potřebují a snažím se jim pomoct a vyjádřiv podporu a porozumění. Takže kromě toho, že jsem označená za hatera a negativistu, sama sebe považuju za v uvozovkách člověka, co si ještě stěžuje v míře a není jen negativistický.

A když není na co si stěžovat, tak si na nic nestěžuju a nestýskám. Bohužel pro mě v posledních měsících bylo pár změn, co neumím zkousnout tak, jak bych chtěla a problémy dlouhodobějšího rázu, co ze mně vycucávají energii téměř každý den. Naštěstí existuje řešení a i když to trvá už přibližně 3 měsíce, naše hlednání bydlení se blíží ke konci a nejen já se neuvěřitelně těším na stěhování. Máme úžasnou novou postel a různé vybavení, co jsem dostala od příbuzných. Konečně budu moci "volně dýchat" a dělat věci po víceméně svém. To bude paráda! 

(zdroj)

Také se těším na jaro, na sluníčko, které bude příjemně hřát, ale ještě ne pálit, na procházky a výlety do přírody, na nový chlupatý přírůstek do rodiny, na zařizování bydlení, na nové jídla, co ochutnám, na festivaly, na které se chystím, na nové zkušenosti v práci v Montessori školce (kterou jsem asi před týdnem dostala), na čas se svou láskou, andulkou a přáteli, na výstavu celoživotního díla mého dědečka, na oslavu narozenin s blízkými a na nová nečekaná dobrodružství, která mě čekají.

(zdroj)

Tak haterství zdar a já jdu ven, protože je tam parádně! :)

Terez

O mém vegetariánství

Ahoj,
myslela jsem si, že dříve vyjde "bilanční" článek,  nebo nějaký jiný z článků avizovaných na fb. Ale chytla mě akutní potřeba napsat právě o vegetariánství, protože právě to posledních pár měsíců výrazně ovlivňuje celý můj život.

Proč jsem přestala s masem a živočišnými produkty

Pamatujete na kampaň Blogerky říkají NE množírnám, kterou jsme rozjely s Jahodou minulý rok v dubnu? V době, kdy bylo toto téma všude hodně diskutováno, někde v nějaké diskuzi někdo pozanmenal, že chceme zachraňovat psy a obecně zvířata, ale že je stejně  jíme a že je to pěkně pokrytecké. V té době jsem již maso omezovala a tohle anonymní internetové nařčení mi pomalu zasazovalo červíky pochybnosí do hlavy. Potřebovala jsem se ale soustředit na studium a tak jsem to vytěsnila a dál jsem maso jedla. I když jsem ho (až na geniální žebra z jedné Brněnské restaurace) nevyhledávala, neporožívala, nekupovala, ani nepřipravovala. Doba plynula a já si uvěodomovala, že mám okolo sebe mnoho vegetariánů a že na tom asi něco bude. Přidala jsem se do vegetariánských a veganských skupin, kvůli recptům a koncem prázdnin maso omezovat. Doma jsem řekla mámě, že s masem postupně zkončím a že budu jíst maso jen u pár (asi 5) mých nejoblíbenějších jídel. Na adaptačním kurzu jsem si navolila vegetariánský jídelníček a tím to tak nějak začalo. Postupně jsem se loučila s uzeninami, nejoblíbenější salsou napoletana, kuřetem na broskvích, máminým ražničím a kdysi tolik milovanou slaninkou. Bylo to těžké a trvalo to asi déle, než mělo, ale došla jsem na konec cesty a pár měsíců už nejím maso, ani výrobky obsahující živočišný tuk. A dělám to z etických a ekologických důvodů.

(zdroj)

 Zvířata miluju a vidět videa, jak je se zvířaty (nejen) ve velkochovech zacházeno a jak jsou zabíjena na jatkách, bylo těžké a já se na tom nechtěla více podílet. Ke zrychlení mé přeměny přispěly tedy různá videa a také všemožné diskuze na vegetariánských a veganských fórech a facebookových skupinách a tohle vše mi stále více otevíralo oči.

A ten ekologický důvod? Koukněte na video o velkochovech s českými titulky. (Nejen) díky tomuto videu se dokonce vzdává masa můj přítel...

Co bylo nejtěžší?

Dobře si pamatuji sama svá slova: "Já bych nemohla být vegetarián, nemohla bych být bez slaniny! Hahahaha." Teď se tomu už jen směju, protože bez slaniny i toho všeho žít můžu! Nejtěžší pro mě bylo vzdát se bonbónků. Ne, vážně... milovala jsem všelijaké gumídky od Jojo, Hariba, a mmm Marshmallow, ale skoro všechno je napěchováno vepřovou želatinou ... Díky bohu existují veggie gumové bonbony z M&S, ze zdravých výživ a dokonce i takové Tesco má několik druhů kokin bez želatiny. Moje nejoblíbenější ale jsou špagetky, velké balení z Lidlu za 30,-. Zbožňovala jsem je už dávno a mají je ve 3 příchutích. Mňam!

(zdroj)

Také bylo těžké vzdát se grilovaných žeber (díky jejich marinádě) a mých nejoblíbenějších masových jídel, které dělala má máma už od mého dětství a vaří je stále a já se musím koukat, jak si rodina pochutnává. Moje máma odmítla se mi jakkoliv přizpůsobovat, protože podle ní, prostě maso celý víkend, kdy vaří, je potřeba a že můžu být ráda, když občas udělá něco sladkého. Vařím si tedy každý den sama, nebo si na/pro jídlo někam zaběhnu a o víkendu musím počkat, až si uvaří oni a pak teprv můžu já.

Oblíbená jídla jsem vyřešila tak, že hledám náhrady a nová oblíbená jídla a jsem v tom docela úspěšná. :) Například jsem našla sojovou slasu napoletanu ze zdravé výživy, za stejnou cenu, jako je ta masová a chutná výborně, takže se stala aspirantem na mé nové nejoblíbenější jídlo. 3x mňam!

Težké je určitě taky (opravdu často) bojovat s nepochopením, hloupými poznámkami, otázkami a nerespektováním, ze strany rodiny a blízkých, nebo známých. Vyslechla jsem si toho už tolik a stále slýchám. Je to unavující a otravné poslouchat stále to samé. Ty samé argumenty a otázky a muset stále dokazovat, že to není jen chvilkový rozmar, ani trend a že to myslím vážně a vysvětlovat dokola proč to dělám. Pořád slýchám, ať si dám kuře, že se to nepočítá, vídám zhnusené výrazy nad mým jídlem a prověšené obličeje, když jim chci nabídnout ochutnat. Neustálé otázky typu: ,,A rybu si taky nedáš?" nebo kecy typu: ,,Ježišmarjá, stejně tím ničemu nepomůžeš." a ,,Já si za tebe dám doma tak půlku krávy.", ,,Budeš nemocná.", ,,Nebuď blbá.", ,,Z  tebe se stává zas*anej sluníčkář, nebo co?" už mě nebaví. Lidi prosím, odpusťte si to. Díky! :)

Rozhodně vám můžu říct, že se cítím líp, i kdyby to bylo jen placebo. Nejsem tolik unavená z ničeho, mám energie pořád stejně, možná ještě víc, protože jím více zeleniny. Nemívám pálení žáhy a pocit těžkosti. (Ale přeplněnosti občas jo... i výborným veg(etari)anským jídlem se totiž dá přecpat. :D) A hlavně nemám výčitky, že jsou kvůli mně zabíjena zvířata, porotože je mám ráda a chci jim pomáhat, ne je trávit, když to jde i jinak. A že to jde! Je tolik substitucí! Je tu sojové maso, robi maso, dokonce i řízečky například od goody foody, tofu, seitan, tempeh a vyrábějí se různé náhrady, co už i mají vypadat a chutnat jako kuře, kachna,... Ve městech vyrůstají i vegetariánské a veganské podniky a prodejny a supermarkety doplňují své sortimenty o veg produkty (rostlinné pomazánky, vegetariánské uzeniny, náhrady masa, sojové výrobky,...). Vitamíny si sice ještě musím doplňovat bokem, ale nijak mi to nepřekáží. Cítím se zdravě a fajn. :)

Tam, kde klesá poptávka, klesá nabídka a i když jsem "jen jedna", i díky mně se v posledních pár měsích další lidé stávají a stali vegetariány a i když já to nikomu nenutím, ráda odpovím na něčí otázky, podám informace a pomůžu mu v začátcích. A doufám, že to tak bude dál a stále víc lidí se nebude chtít podílet na podpoře velkochovů, zabíjení zvířat a týrání. 

Nyní je pro mě zvíře jako zvíře. Pes jako kráva a jsem ráda, že mi kdysi někdo vyčetl mé vlastní pokrytectví a díky tomu jsem teď na cestě k veganství. Vysadila jsem totiž i mléko a použíávám rostlinné, místo másla tu mám třeba alsan nebo rostlinné oleje, místo medu mám rýžový sirup (agáve mi nešmakuje) a hodlám dělat vlastní pampeliškový med a místo vajíček je tu černá himalájská sůl, co opravdu chutná po vajíčkách a na šlehání místo bílků se používá cizrnový lák. Jo a v globusu mají vegan zmrzky, co chutnají jako smetanový! :3. 20x mňam! A proč veganství? Víte, jak to chodí v drůbežárnách nebo v mlékárenském průmyslu? Já už bohužel ano!

A ano, je pro mě těžké se toho vzdávat, možná těžší než jsem myslela, protože jsem byla na mléko, mléčné výrobky i vajíčka zvyklá odmala a obsahují je téměř všechny pokrmy a produkty co jsem denně jídávala. Ale zvykám si a veganské jídlo mi chutná a objevuju stále nová a vynikající jídla a alternativy.

Co mi pomáhá
Nejvíce můj přítel. Jeho podpora je pro mě opravdu důležitá a  funguje i jako má soukromá veganská policie. :D Vždycky když chci dát do košíku něco, co moc chci, ale obsahuje to například mléko nebo sýr, donutí mě to vrátit a dělá to i s veganskými výrobky co obsahují palmový olej. "Cháhá já to někam napíšu.", nebo "Napráskám to Tess!", na mě docela platí. :D

Je vážně třída a hrozně moc si vážím toho, že ho mám. Taky mi pomáhá to, že on sám, takový vrchní masožrout, přestal z ekologických důvodů (viz video) jíst maso a stravuje se mnou. (I když občas zhřeší svou oblíbenou čabajkovou pomazánkou, ale i tak jsem na něj hrdá!). A dokonce mu více chutnají jídla se sojovým či rostliným mlékem, což je skvělé, protože sojové mléko má takovou nezvyklou pachuť, ale dá se na to zvyknout.


Také mi pomáhají vegetariánští a veganští přátelé. Vyměňujeme si recepty, diskutujeme o problémech, píšeme si typy na veganské produkty, které lze sehnat za rozumný peníz v supermarketu a o místech kde se dobře najíst, a neutratit celou výplatu. Je skvělé mít okolo sebe lidi co vám rozumí, chápou proč to děláte a rádi si o tom s vámi popovídají.

A tak jsem se rozepsala asi víc, než jsem na začátku chtěla a doufám, že na vás teď nepůsobím moc jako nějaký extrémista, co nenávidí všechny masožrouty, protože to opravdu nechci! V žádném případě něchci nikoho do ničeho nutit. Já do jisté míry respektuji, co jí ostatní, jen chci, aby lidé věděli, proč to dělám já a že mi není lhostejné co se děje. A ať si poté každý zvolí sám, co a proč bude a nebude jíst.

Mějte se krásně a děkuji všem všežravcům, co to dočetli až sem. :)

Terez