čtvrtek 9. dubna 2015

Jsem ráda, že jsem dítě devadesátek aneb teď bych vyrůstat vážně nechtěla.



Dnešní děti jsou jiné. Jasně, je to stále se vyvíjející technologií, jinými výchovnými metodami, moderními rodiči (kteří mají málo času, protože musí víc pracovat) a stále více z nich najímá chůvy (pokud na ně mají) a tak dále a tak dál. O tom dnes ale mluvit nebudeme. 

Tímto článkem chci vlastně poděkovat mámě za své dětství, protože v poměru k dnešní době bylo úžasné.
Jsem ráda, že vím co je disketa, co je VHS kazeta, že umím přetáčet kazetu tužkou (a ještě mám schované pohádky, šmoulí diskotéku a Dádu), že jsem volávala z pevné (protože nikdo nezjistil, kdo provolal kolik minut), že jsem jedla ovoce přímo ze stromu a nemusela jsem se bát, že mě otráví pesticidy. Jsem ráda za to, že jsem zažila televizi o třech kanálech, na kterých nic nedávali a tak jsme tam nedřepěli pořád, za to, že jsme místo večerů u seriálů hrávali všemožné karetní a deskové hry, že jsem měla mobil až od 3. třídy (a to ještě kvůli tomu, že jsem hrála v divadle a máma chtěla vědět kdy končíme, aby mě mohla vyzvednout, jinak bych ho dostala ještě později). A že mi baterka v něm vydržela nabitá i týden.


Vyrůstala jsem v rodinném domě na „předměstí“, ve čtvrti, kde se většina lidí znala a bylo tu plno dětí mého věku. Naši rodiče stavěli vlastníma rukama malé dětské hřiště, abychom si měli kde hrát. Každý den, když jsme neměli zájmové kroužky, jsme chodili s maminkami na hřiště, kde se hrávala „hloupá kuchařka, čáp ztratil čepičku, cukr káva limonáda, Honzo vstávej nebo bublanina“. S  holkama jsme skákaly gumu, chodily se navštěvovat, hrávaly jsme si s pár bárbínama, které měly oblečky, co šily naše mamky a bydlely v domečcích z krabic. Největší poklady se ukrývaly ve skříních rodičů, ve starých krabicích z půdy a největší moc měla fantazie … a že jsme jí měli dost! Teď, když dojdu na návštěvu někam, kde jsou děti, tak hrají na xboxu, koukají na DVD a každý týden si přejí jinou hračku z nové televizní reklamy (na kterou si po dvou týdnech ani nevzpomenou. Jindy jdu kolem hřiště a tam posedávají teenageři hulící trávu a nemůže jim být víc, než 15 (no ne vážně, tráva se dneska sežene líp, než poctivý suroviny bez éček). A jen  jeden smutný kluk který má rodiče ze staré školy sedí venku a popojíždí na kole. Byl vychováván jako já (k tomu aby běhal po venku, jezdil na všem, co má kola, šplhal po stromech), aby měl fajn dětství. Ale k čemu to je, když s ním nikdo nejde ven? Zeptala jsem se, proč je tu sám? Odpověděl, že kamarádi jsou doma a hrají hry, nebo jsou někde u babičky, kde dělají nejspíš to samé. Chudák malej se mnou trávil občas prázdniny na brigádě. Bylo mi ho líto a tak jsem ho vzala sebou na trh, kde jsem část prázdnin prodávala čerstvé borůvky a věnovala se mu, když tam nikdo nebyl. Pletla jsem s ním gumičkové náramky, krmila ho borůvkami a on mi až moc ochotně pomáhal prodávat. 

Pocházím z pedagogické rodiny a vyrůstala a dospívala jsem v mateřské školce, kde jsem pomáhala mamce. Je vidět pokrok a je to až děsivé, jak se děti mění. Nosí do školky nové moderní drahé hračky, mobily, tablety a dokonce sousedovic kluk, z bohaté rodiny, měl tablet už ve 3 letech a připojený k odrážedlu, které mělo stojan na tablet připevněný na pevno už z fabriky!?! To jako vážně?! A nemluvím o kousacích a blikacích hračkách pro mimina v podobě ajfounů...


Další věc jsou sterilní děti. To jsou děti přecitlivých rodičů, co by své děti nejraději obalili bublinkovou fólií a zavřeli do ohrádky bez ostrých předmětů. Kolikrát jsem spadla, odřela si kolena, roztrhla tepláky, roztrhla obočí, došla domů domlácená, píchla se do oka, něco si zlomila. Doma jsem se cítila spoutaná a chtěla jsem pořád lítat venku. A tak je to pořád a proto nutně potřebuju parťáka na venčení, a protože lidští parťáci nechtějí chodit tak často a protože mám tolik lásky na rozdávání, brzo (jen co se odstěhujeme do svého) přibude do rodiny nový čtyřnohý člen. :)


No a tak praskla jedna iluze o dětství, mějte se fajn a napište mi, co vás nejvíc bavilo, když jste byli malí?

Terez

6 komentářů:

  1. Já bych to zase tak černě neviděla. U nás na sídlišti je několik hřišť a každé odpoledne, pokud je slušné počasí, je tam plno pokřikujících a hrajících si dětí. Možná se u toho ty děti fotí ajfounem, to nevím, ale aspoň na tom vzduchu jsou. :)
    I tak jsem ale ráda za svoje dětství... Ono je to ale těžké, každá doba má svoje pro i proti. :)
    Mimochodem, kamarádka vyprávěla, jak její malý bratránek právě ke třetím narozeninám dostal tablet. Za týden ho rozbil a dodnes spokojeně žije bez tabletu, aneb na co jsou technologie dětem. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi máš pravdu, možná je to jen o tom, jak rodiče dětem povolují, nebo jak si dítě vychovají. Díky praxi na základních školách, vedení kroužku a doučování jsem slyšela dost, třeba od jedné třídní učitelky, že na chlapce s postižením nemají rodiče čas, tak ho "odloží" k počítači.. Nebo doučovala jsem kluka, který hrál přes 6 hodin denně Minecraft a měl to jako drogu a rodiče to neřešili, protože měli klid. Stále více dětí při odpovídání, co dělali o víkendu/prázdninách říkalo, že hrály hry na počítači nebo konzoli nebo sledovaly kabelovku. A sousedovic syn (11) je více než půl dne online na facebooku a to i do půlnoci. Ale já jim dávám šanci, v moderní době se vrací zpátky k přírodě a tak pořád doufám ve zlepšení! :))

      Vymazat
  2. Tak tě mezi námi vítám =) každopádně souhlas v každým bodě, jen teda mě jako osmdesátku díky bohu minul mobil až do 7. až 8. třídy... Jsem ráda, že jsem měla dětství jaké jsem měla... Super =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za přivítaní :)) Já stejně v prvních letech měla mobil jen v případech potřeby s minimálním kreditem, bez her a skoro jsem ho u sebe neměla. :))

      Vymazat
  3. Já jsem měla nejraději skákání přes gumu! A taky jsem chodila modelovat keramiku :-) Mám takový pocit, že se dětství hodně liší podle místa bydliště :-) Čím menší vesnice, tím vynalézavější děti :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Guma byla boží a na keramiku jsem taky chodila. Ono já to dost pozoruju ty změny (teda alespoň tady v Brně) na praxích na základce a při vedení kroužků, když děti mají říkat, co dělali o víkendech nebo o prázdninách a stále více jich odpovídá, že hráli na konzolích, počítačích a koukali na kabelovku. No a jako koníčky řeknou, že hrají Minecraft ( doučovala jsem kluka, který hrál Minecraft 6 a půl hodiny denně minimálně). Každopádně máš pravdu v tom, že se to bude lišit místem bydliště. :))

      Vymazat