středa 29. dubna 2015

Můj nejhorší zážitek

Když se mě někdo zeptá na nejhorší zážitek, nemusím se hluboce zamýšlet. Naskočí to tak nějak automaticky. Od těch okamžiků, které se staly v prosinci 2013, se bojím dlouhých monotónních jízd autem a bojím se v něm usnout a hned se dovíte proč.

Byl chladný předvánoční den a my jeli po rakouské dálnici směrem do Itálie na hory, stejně jako mnohokrát předtím. Byli jsme na cestě asi 2, možná 3 hodiny… Rádio hrálo potichu, táta řídil a mamka, sestra i já jsme poklidně spali. Cesta byla monotónní. Možná až moc…

Nějaký otřes mě probudil, začala jsem křičet hrůzou, možná panikou, protože jsme se řítili nekontrolovatelně po dálnici… Nikdo nevěděl, co se stane za pár minut, vteřin..
Můj táta usnul. Klasický nebezpečný zrádný mikrospánek. A to svého otce považuji za nejlepšího řidiče, ze všech lidí co znám… Stalo se to rychle a já byla první, kdo to viděl. Najeli jsme na roh turistického autobusu a náraz nás odmrštil bokem na svodidla. Táta ztratil nad vozem kontrolu, bylo to dost rychlé a s autem nakloněným na svodidla jsme se řítili pravým bokem diagonálně dopředu.. Protože jsem seděla vzadu na spolujezdcově straně, měla jsem pohled z první linie, hrozně jsem křičela, panikou, nevěděla jsem, co se stane, jestli to přežije moje rodina, jestli to přežiju já, jestli se nestaneme dalšími čísly ve statistice…


A pak jsme narazili čelně do svodidel, ozvala se silná rána, rodičům práskly airbagy a já se v šoku vypotácela ven z auta a křičela jsem na ostatní, ať vylezou, že to vevnitř smrdí spálením a že z toho kouří, co když to začne hořet nebo bouchne (jo jsem asi zpitomělá z filmů, ale v šoku vás nic lepšího nenapadne..) Jak jsem vylezla, hystericky jsem řvala a klekla jsem si na zem… byla jsem úplně mimo a v šoku a pomalu se mi začaly ozývat bolesti hrudníku. Auto bylo na odpis, ale to bylo v tu chvíli jedno, hlavně, že jsme byli v pořádku. Táta to dostal do kolene a od té doby s ním má problémy, hlavně při sportech. Já s mámou jsme měly obražený hrudník a sestra asi trochu taky. Všude jsme měli modřiny, ale hlavní je, že se nic horšího nestalo…


Naštěstí za námi zastavily 2 auta plná úžasných lidí, co to viděli a domluvili s policií, já, mě a mámu chtěli odvézt do nemocnice, ale chtěli jsme být spolu a nebylo to zas tak hrozné, tak jsme se svezli odtahovkou do místní Mazdy a čekali, než pošle strejda náhradní auto, které zrovna nepotřeboval a my, světe div se, nakonec bezpečně dojeli na hory. Nelyžovali jsme všechny dny, ani tolik hodin, jako obvykle a šetřili jsme se a hodně odpočívali, protože nás všechno bolelo a člověk už nevěděl, jak si lehnout.
auto se zachránit nedalo, ale to je opravdu to nejmenší
Byli to jedny z nejhezčích Vánoc, protože jsme si nějak více vážili jeden druhého a uvědomovali si, že jsme tam už ani nemuseli být, pokud by se vše odehrálo jen trochu jinak. Člověk pak přehodnotí své priority a najednou jsou peníze a starosti všedních dní úplně nepodstatné. Možná někomu přijde, že to dramatizuji, když se nikomu nic nestalo, ale ten náraz nebyl to nejhorší, to ty okamžiky, kdy ostatní spali a já se probouzela do celé situace. Ty vteřiny před nárazem, ta bezmoc, strach o rodinu a o sebe,  čekání co se stane... To byly ty nejhorší okamžiky v mém dosavadním životě. 

Od té doby se i můj otec bojí řídit delší trasy a vždycky si s ním povídáme a ptáme se, zda není unavený. Raději děláme zastávky s hodinovým šlofíkem a pak zase jedeme. Vánoce 2014 jsme strávili na Slovinsku, jelikož je to blíž. Ale tyto vzpomínky zůstanou živě v mé hlavě už asi napořád a nikomu to nepřeji. Už se vždycky budu bát zavřít oči při delším výletu autem a vždycky budu sledovat, jestli se tátovi nezavírají oči… 

A jaký byl váš nejhorší zážitek?

Terez

18 komentářů:

  1. Fuj mám husinu .. My jezdíme max 4 hodiny, nejdelší cesta byla asi na Slovensko. Musím zaklepat, že jsme nikdy nebourali a tohle jsem díkybohu nezažila a to že si ráda zdřímnu v autě. Jediný jednou to na kruháči do nás napálil chlap protože si myslel že pojedeme. To měl bolel i krk a přitom to nic nebylo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si právě taky vždycky a ráda zdřímla, dokonce mě to ukolíbává, ta cesta. Ale tomu je konec....

      Vymazat
  2. Tyjo, vůbec si to neumím představit, jak ti bylo.. jak vám všem bylo.. můj nejhorší zážitek byl asi, když jsem měla rozbitou hlavu. Pořád mám před očima, jak stojíme u řeky, všichni se smějeme a najednou vidím, jak někdo začal všechny odhazovat, všechno se zpomalilo, najednou rána, hrozná dezorientace, vůbec jsem nevěděla, která bije a podívala jsem se dolů, celé tričko od krve. Potom už to šlo ráz naráz, bylo mi špatně, jeli jsme do nemocnice, na šití... stalo se to sice už před pěti lety, ale pořád mě moje jizva bolí (skoro jako Harryho) a pořád poslouchám trapný "jaktože ti tam nerostou vlasy". No, člověk si nevybírá :)
    (jinak prokrastinace jako vyšitá Terakoto!)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to bylo miláčku dýl, než 5 let zpátky.. protože jsem tě poznala podzim 2008 ... a muselo to být so hard core, pamatuju, jak si mi o tom vyprávěla. Fakt bezva nápad, jen tak si vyhodit obr šutr na hlavu. A jaja nedávno Franta a Vítek... A už fakt jdu něco dělat!

      Vymazat
    2. No možná šest, vím, že jsem byla v osmičce nebo devítce na základce.. jaja, běž se pěkně učit, ať můžeš být Bc. Terakota :))))))

      Vymazat
    3. Teď to bude 7, bylo to, po 8. třídě. To letí..

      Vymazat
  3. Páni, to je dost hrozivé. Ještě, že se nestalo nic horšího... :/
    Ne nadarmo se říká, že až ve chvílích, kdy jsme blízko smrti, si uvědomíme cenu života.
    Pro mě byl jednoznačně nejhorší zážitek identifikace těla blízkého člověka na kriminálce a věci s tím spojené. Tohle už bych vážně nechtěla zažít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to si nedokážu vůbec představit... to je strašné :(

      Vymazat
    2. Ano, nejhorší věc, snad nic horšího ani podobného mě už nečeká...
      Raději na to moc nevzpomínat, pořád mi z toho není zrovna dobře, naštěstí život jde dál a rány se otupí... :)

      Vymazat
  4. Dnes jsem se vrátila ze služební cesty, autem jsme celkem najeli asi 1500 km (tam a zpět) ... a plně jsem si neuvědomila, co se může stát, mě se oči zavírají taky automaticky - jako spolujezdci...
    Jsem ráda, že jsem doma a vím, že budu opatrnější!

    OdpovědětVymazat
  5. Hlavní je, že jsi to zvládlajá bych si netroufla, tak daleko řídit. A nehodu jsem si do té doby také nepřipouštěla....

    OdpovědětVymazat
  6. To je desive, ale skvele ze o to muzes psat, ze zijes a tva rodina take. V 19 letech jsem ridila na dalnici v USA a zazila muj prvni a posledni mikrospanek. Nic se mi nestalo a ani autu. Mela jsem pocit, ze proste dal ridim. Od te doby vzdy zastavim a klidne si dam slofika, hlavne kdyz ridim sama dlouhe trasy, coz uz nastesti moc nedelam.

    Muj nejhorsi zazitek je, kdyz mne zajel nepozorny ridic, ktery vyparkovaval, telefonoval, nesvitil a jel do protismeru hrozne rychle...tomu se uz vyhnout nedalo. Nastesti chodim, i kdyz pul roku jsem nemohla. Vse jsem rozcvicila a i s nekolika zelezy v noze chodim na podpatcich. Ja jim rikala, ze nemuzu byt invalida, ze mam 100 paru bot.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikdy bych netypovala, že máš v noze železa.Řidič byl vůl a neměl by mít řidičák už nikdy... a ty jsi skvělá, že jsi se z toho tak dostala a stale chodíš s grácií na podpadcích. :)

      Vymazat
  7. Minulý rok se nám stalo něco podobného - nebo ono se vlastně nic nestalo, ale taťka měl taky mikrospánek a málem jsme narazili do protijedoucího auta. Jak si napsala, tak i my teď na taťku vždycky mluvíme a když je unavený, tak sjedeme ze silnice do benzínky a řekneme mu, ať si koupí něco s kofeinem. To, co jsi popsala ty? Z toho jsem měla husinu a strašně moc tě obdivuju za to, že jsi se z toho dostala!:))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na tátu energetický nápoje moc nezabírají a kafe nepije, takže mu to moc nepomáhá, proto raději stavíme. Dostala jsem ze z prvotního šoku úplně až po pár hodinách, ale jen díky tomu, že se nikomu nic nestalo... :)

      Vymazat
  8. Brrr... děsivý příběh.. naštěstí s dobrým koncem..
    Nejhorší, co se stalo mě, bylo umírání blízké osoby.. ta bezmoc, že nemůžeš nic udělat je strašná... ale jak psala An.. život jde dál.. musí...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem tohle zažila ještě jako dítě, takže i když mě to zasáhlo moc a probrečela jsem několik dní, nějak jsem si to tolik nepřipouštěla. Nebyla jsem s tou osobou v těch nejtěžších chvílích a navíc to bylo po dlouhodobé nemoci a do nemocnice už nás nepouštěli..... život šel dál..

      Vymazat
  9. Dobrý den, tady je rychlý, jen v případě, že zoufale potřebujete kouzelné kouzlo, které vám pomůže oživit váš rozpadlý vztah, je opravdu všestranný, soucitný a spolehlivý, pokud jde o kouzlení. Doktor Egwali pravopis domů je tou pravou volbou pro vás. Kontaktujte ho a vysvětlete mu, a mohu vás ujistit, že zbytek by byl úplnou magií, můj milostný život byl na pokraji zhroucení, dokud jsem si neobjednal milostnou frázi, jsem dnes živým svědkem, proto používám toto médium k dejte světu vědět o tomto velkém doktorovi čarodějnic, který mi přinesl klid a pohodu, promluvte si s ním ještě dnes a nechte své emocionální obavy zahodit.
    Oslovíte ho na těchto kontaktech!

    WhatsApp: +2348122948392
    Kurýr: dregwalispellbinder@gmail.com

    OdpovědětVymazat